Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8 400 Kč, a to do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 5 322,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 722,24 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se svou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení předmětné částky s tvrzením, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2023 je právním nástupcem společnosti [právnická osoba]. Žalobce tvrdil, že jeho původní právní předchůdce uzavřel se žalovaným dne 31. 10. 2022 smlouvu o úvěru (dále též jen „Smlouva“), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 400 Kč, který se žalovaný zavázal splatit jednorázově společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 322,24 Kč nejpozději do 15. 11. 2022. Předmětnou částku původní právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl převodem na jeho účet č. [č. účtu]. Žalobce doplnil, že úvěr byl poskytnut prostřednictvím webové stránky [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, včetně svého telefonického čísla a emailové adresy. Následně požádal právního předchůdce žalobce o poskytnutí úvěru. Po prověření úvěruschopnosti žalovaného, právní předchůdce žalobce odeslal finanční prostředky na bankovní účet. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil řádně a včas, když na předmětnou pohledávku neuhradil ničeho, právní předchůdce žalobce se ho pokusil nejprve kontaktovat telefonicky, což bylo neúspěšné, a proto následně ho dne 21. 12. 2023 vyzval prostřednictvím upomínky k úhradě dlužné částky, avšak neúspěšně. Za této situace se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 8 400 Kč a dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 322,24 Kč, které žalovaný ani na základě upomínky nezaplatil. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu jej poskytl. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobce uvedl, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRKI, na jejichž základě nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti, a proto bylo žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru vyhověno.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Po provedeném dokazování má soud ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 27. 10. 2022 (dále též jen „Smlouva“) za prokázané, že na základě této Smlouvy se společnost [právnická osoba]., zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský bezúčelový úvěr v celkové výši 8 400 Kč. Ze Smlouvy soud dále zjistil, že účastníci sjednali poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 322,24 Kč a úrok ve výši 40 % ročně Kč. Ze Smlouvy se rovněž podává, že poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit jednorázově do 15 dnů (do 15. 11. 2022). Účastníci sjednali vyplacení úvěru bezhotovostně bankovním převodem. Shora uvedené parametry úvěru vyplývají rovněž i z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z tohoto Formuláře soud dále zjistil, že při překročení doby splatnosti je žalovaný povinen uhradit namísto částky ve výši 10 584 Kč částku ve výši 13 722,24 Kč. Skutečnost, že částka ve výši 8 400 Kč byla vyplacena na účet č. [č. účtu] pod VS [var. symbol], vyplývá z Potvrzení o platbě ze dne 31. 10. 2022. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2023 a příslušné přílohy (seznamu postoupených pohledávek) vyplynulo, že společnost [právnická osoba]. tuto pohledávku za žalovaným postoupila na žalobce. Z listiny označené jako „Oznámení o postoupení pohledávky“ pak soud zjistil, že tato skutečnost byla žalovanému dne 21. 12. 2023 oznamována. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž dne 21. 12. 2023, což soud zjistil z listiny označené jako “Výzva k úhradě před podáním žaloby”, a to nejpozději do 3 dnů s tím, že pro případ nečinnosti byl upozorněn na možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Skutečnost, že shora uvedené listiny byly žalovanému odeslány, soud zjistil z podacího lístku ze dne 21. 12. 2023. Na závěr pak soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním dodává, že negativně vymezené tvrzení žalobce, že předmětná částka nebyla uhrazena, ze strany žalovaného konkrétními důkazy vyvráceno nebylo, a proto soud při svém rozhodování z této skutečnosti vycházel.
4. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Předně soud uvádí, že předmětná smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Ve skutkové rovině se proto soud na úvod zabýval otázkou, jak právní předchůdce žalobce postupoval při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
9. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR v níže uvedených rozhodnutích.
10. V dané věci právní předchůdce žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel pouze z informací dostupných v externích databázích (ISIR, CEE, CRKI, BRKI, EUCB). Žalobce v žalobě uvedl, že k prokázání tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žádné důkazy nenavrhuje. Z tvrzení žalobce je zřejmé, že jeho právní předchůdce blíže nezjišťoval ani neověřoval příjmy ani výdaje žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR v níže uvedených rozhodnutích. Za této situace, kdy právní předchůdce žalobce vyšel pouze z informací získaných z externích zdrojů a informace o poměrech dlužníka (žalovaného) od něho nežádal a následně si je neověřil, resp. nepožadoval jejich doložení, soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdce žalobce řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť toto posouzení proběhlo pouze formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je pak ta skutečnost, že předmětná Smlouva odporuje ust. § 580 odst. 1 o. z., a proto je neplatná.
11. Ve skutkové rovině má soud za to, že společnost [právnická osoba]., poskytla žalovanému dne 31. 10. 2022 peněžní prostředky ve výši ve výši 8 400 Kč s tím, že na tuto pohledávku žalovaný nezaplatil ničeho.
12. Za situace, kdy původní právní předchůdce žalobce řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), v důsledku čehož soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup právního předchůdce žalobce k omezenosti nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Převzal-li totiž žalovaný plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné Smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z.).
13. V dané věci vyšlo najevo, že na základě Smlouvy původní právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku ve výši 8 400 Kč, na kterou žalovaný neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že žalobce žalovanému poskytl úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou, je žalovaný povinen vrátit jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), která je ve výši úvěrové částky, neboť žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. V této části proto soud důvodně podané žalobě vyhověl. Za této situace má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků, smluvních pokut a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). S ohledem na shora uvedené soud ve zbývající části, a to ohledně částky ve výši 5 322,24 Kč (poplatek a úrok) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 13 722,24 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
14. Lhůta k vrácení poskytnuté jistiny byla soudem stanovena s ohledem na skutečnost, že na základě § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci se žalovaný k jednání soudu nedostavil a ke svým majetkovým poměrům, resp. ke svým možnostem úhrady dané pohledávky se nevyjádřil. Kromě toho, že žalovaný tyto skutečnosti netvrdil, ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 49 C 229/2022-94). Nelze přehlédnout, že je to právě žalovaný, který nejlépe zná své majetkové a osobní poměry a schopnosti, a proto je pouze na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a doložil (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023, sp. zn.
15 Co 246/2022). Vycházeje z obecných principů dokazování, proto soud maje na paměti zvýšenou ochranu spotřebitele určil žalovanému lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť takový časový horizont se soudu jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků. Pro úplnost soud odkazuje na § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.15. Závěrem soud dodává, že k jednání, při kterém soud v dané věci rozhodl, se žalobce, jeho zástupce, ani žalovaný nedostavili. Za této situace soud neměl povinnost žalobce ani žalovanou poučit o neunesení důkazního břemene, neboť § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání s tím, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. Velké komentáře, Občanský soudní řád I., autoři Bureš, Drápal a kol., C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 831 – 832; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 a usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).
16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”). Žalobce ke dni rozhodnutí požadoval po žalovaném zaplacení částky 13 722,24 Kč a dále úrok z prodlení v částce 3 678,72 Kč, tedy celkem v částce 17 400,96 Kč. Žalobci však byla přiznána pouze částka 8 400 Kč. Z tohoto důvodu, byl ve věci úspěšnější žalovaný, kterému však náklady řízení nevznikly, a soudu tak rozhodl tak, jako je uvedeno ve výroku č. III.