Výrok
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 20 298 Kč, a to v měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 902 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 16 742,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 42 878,11 Kč, s úrokem ve výši 19,98 % ročně jdoucím z částky 22 439,11 Kč od 28. 9. 2022 do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně jdoucím z částky 22 439,11 Kč od 28. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni celkovou částku 41 200 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 28. 2. 2013 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které měl žalovaný vrátit v 60 týdenních splátkách do 24. 4. 2014. Žalovaný však nedostál svým smluvním povinnostem, když úvěr nesplácel řádně a včas. Právnímu předchůdci žalobkyně zaplatil pouze částku 4 702 Kč. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě zbývajících dlužných částek. Žalovaný již ke dni podání žaloby nezaplatil ničeho.
2. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 2. 2013 a smluvních podmínek k této smlouvě je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 28. 2. 2013 uzavřena smlouva č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalovaného zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků poplatek v celkové výši 20 902 Kč sestávající z úroku ve výši 3 193 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 751 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 958 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v celkem 60týdenních splátkách po 766 Kč, když poslední splátka měla být uhrazena v částce 708 Kč. Celkově tak měl žalovaný věřiteli zaplatit částku 45 902 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 63,93 %, úrok byl sjednán ve výši 19,98 % ročně. Součástí smluvních ujednání je i potvrzení žalovaného, že převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 25 000 Kč. Žalovaný však svoji povinnost dluh věřiteli splácet neplnil dle obsahu smluvních ujednání řádně a včas, když do 15. 4. 2013. zaplatil pouze částku 4 702 Kč. Dále pak dle článku 14 Smluvních podmínek mohl právní předchůdce žalobkyně v případě prodlení dlužníka požadovat zákonné úroky z prodlení a případné náklady řízení spojené se soudním vymáháním jeho závazku. Z tabulky plateb žalovaného je patrno, že žalovaný hradil předmětný úvěr pravidelně v prvních třech týdenních splátkách, když ovšem v těchto prvních třech týdnech neuhradil částky, které byly stanoveny ve smlouvě. Následně zaplatil pouze jednu platbu. Poslední platba od žalovaného byla uhrazena dne 15. 4. 2013. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 ve spojení s přílohou č. [hodnota] této smlouvy (seznam postoupených pohledávek) nemá soud za prokázané, že by právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni. Tato skutečnost je však prokázána oznámením právního předchůdce žalobkyně prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 a dále pak z poštovního podacího archu, z něhož soud zjistil, že oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno dne 27. 10. 2023. Na závěr pak soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním dodává, že samotný žalovaný u jednání konaném dne 12. 6. 2025 uvedl, že si předmětnou částku od právního předchůdce žalobkyně půjčil, a tuto právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyně zcela neuhradil.
3. Na úvod podepsaný soud uvádí, že při rozhodování postupoval dle z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to s přihlédnutím k ust. § 3028 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění a k dataci smlouvy o půjčce (28. 2. 2013).
4. Podle § 39 obč. zák., je neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
5. Předmětná smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 9 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR v níže uvedených rozhodnutích.
7. V dané věci ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházel z informací požadovaných a získaných od žalovaného a z náhledu do insolvenčního rejstříku. Žalobkyně uvedla, že byla splněna zákonná povinnost, neboť byla s odbornou péčí posouzená schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy a lustrací v insolvenčním rejstříku. Z Karty klienta je zjevné, že žalovaný k úvěru uvedl, že je zaměstnán jako obchodně technický zástupce s příjmem 18 000 Kč měsíčně. Bydlí v nájmu, kde hradí částku 3 000 Kč měsíčně. Má dvě nezaopatřené děti. Výdaje na domácnost, telefon, jiné půjčky či výživné a spoření dosahují částky 10 170 Kč. Použitelný příjem tak byl zjištěn jako částka 4 830 Kč měsíčně. Z této částky právní předchůdce žalobkyně dovodil, že žalovaný může hradit měsíčně částku 3 064 Kč na splátky úvěru. Po odečtu částky na splátky od použitelného příjmu dospěji k částce 1 766 Kč na celý měsíc na jídlo, pití a mimořádné výdaje, tedy na částku 59 Kč na den. Již z tohoto matematického porovnání je jednoznačné, že žalovaný nebyl úvěruschopný. Dalším nedostatek pak soud spatřuje v tom, že tvrzení žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně zjišťoval příjmy žalovaného z výplatních pásek a pracovní smlouvy, nebylo prokázáno konkrétními důkazy (zaškrtnutí kolonky výplatní páska a pracovní smlouva v kartě zákazníka, tuto skutečnost neprokazuje). Samotné výdaje žalovaného právní předchůdce žalobkyně taktéž blíže neověřoval. Samotný žalovaný u jednání jednoznačně uvedl, že při uzavírání smlouvy po něm právní zástupce žalobkyně nechtěl žádné dokumenty.
8. Za této situace, kdy právní předchůdce žalobkyně vyšel ohledně příjmů a výdajů žalovaného pouze z vyjádření samotného žalovaného a statistických údajů, které nijak neověřoval, soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalované. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je ta skutečnost, že předmětná úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná.
9. Za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), v důsledku čehož soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup právního předchůdce žalobce k omezenosti nároku žalobce vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru.
10. V dané věci vyšlo najevo, že na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku ve výši 25 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil částku 4 702 Kč. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr v rozporu s ust. § 9 odst. 1 větou druhou zákona 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou, je žalovaný povinen vrátit jistinu spotřebitelského úvěru. Dlužnou jistinu poskytnutého spotřebitelského úvěru soud vyčíslil částkou ve výši 20 298 Kč, která zohledňuje, že žalovaný uhradil částku 4 702 Kč. V této části proto soud důvodně podané žalobě vyhověl. S ohledem na skutečnost, že proti žalovanému je vedeno několik exekučních řízení, soud vyhověl žádosti žalovaného o úhradu dluhu v jím navržených splátkách po 5 000 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek.
11. Jelikož má poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, soud všechny ostatní nároky přesahující výše uvedenou jistinu jako nedůvodné zamítl.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V daném případě žalobkyně požadovala po žalované zaplatit částku 41 200 Kč spolu s kapitalizovanými úroky v souhrnné výši 59 350,49 Kč. Rozsudkem jí však byla přiznána pouze částka 20 902 Kč. Je tedy jednoznačné, že v řízení byly strany úspěšné v stejném rozsahu či, že byl úspěšnější žalovaný, tento však náhradu nákladů řízení nepožadoval. Z tohoto důvodu soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, žádnému z účastníků.