8 C 182/2024

Odůvodnění

1. Žalobce navrhl vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 10 481,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení a úrokem. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaná uzavřela dne 21. 11. 2023 se žalobcem úvěrovou smlouvu. Jedná se o revolvingový úvěru č. [hodnota], kdy úvěrový rámec dosahoval částky 10 000 Kč. Žalovaná úvěrový rámec jeden krát uhradila, podruhé však tento zůstal neuhrazen. Žalovaná si tak vypůjčila od žalobce částku 20 000 Kč, ale žalovaná uhradila pouze částku 11 000 Kč. Jelikož žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění sjednaného v 6.1. ÚP, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobce tedy úvěr zesplatnil ke dni 11. 4. 2024. Žalovaná byly vyzvána ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 11. 4. 2024, a to doporučenou poštou. Před uzavřením Smlouvy byla žalobcem řádně prověřena úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují její příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, v důsledku které přestala hradit poskytnutý úvěr, nebylo toto zapříčiněno nedostatečným prověřením její úvěruschopnosti.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování má soud z Úvěrové smlouvy - žádosti č. [hodnota] ze dne 21. 11. 2023 (dále též jen „Smlouva“) za prokázané, že na základě této Smlouvy se žalobce zavázal žalované poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč. Ze Smlouvy soud dále zjistil, že účastníci si sjednali úrokovou sazbu ve výši 25,9 % ročně a RPSN ve výši 29,1 % ročně. Termín splatnosti splátky byl stanoven na 20 den v měsíci. Splátka pak byla stanovena ve výši 3,182 % z půjčené částky, minimálně však 318 Kč měsíčně. K příjmům a výdajům pak žalovaná uvedla, že je zaměstnankyní s čistým měsíčním příjmem 28 000 Kč, když příjem ostatních členů domácnosti dosahuje částky 40 000 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení dosahují částky 1 500 Kč měsíčně, na splátky ostatních úvěrů hradí částku 1 500 Kč a ostatní výdaje dosahují částky 1 000 Kč měsíčně. Z úvěrové zprávy má soud za prokázané, že v případě žalované, tato byla v době uzavření smlouvy již 8 x odmítnuta s žádostí o úvěr, a byla účastníkem minimálně 4 úvěrových smluv a dvou kreditních karet. Výše měsíční splátky dosahovala u žalované ke dni poskytnutí úvěru částku ve výši 8 905 Kč ze splátkových úvěrů a dále zbývalo žalované uhradit z úvěrových rámců částka 75 239 Kč. Z výpisu čerpání má soud za prokázané, že žalovaná využila úvěrový rámec smlouvy 2 x, když uhradila částku 11 000 Kč. Poslední splátku, kterou žalovaná učinila byla ke dni 7. 12. 2023. Z potvrzení o ověření bonity klienta má soud za prokázané, že žalobce považuje žalovanou za bonitního klienta. Z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta má soud za prokázané, že žalobce má nastavený systém pro posouzení úvěruschopnosti. Z úvěrových podmínek má soud za prokázané, že žalobce má nastaveny podmínky pro čerpání úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty. Z výzvy k zaplacení celého úvěru a podacího archu má soud za prokázané, že žalobce vyzval dne 12. 4. 2024 výzvou ze dne 11. 4. 2024 žalovanou k úhradě částky 11 227,01 Kč do 14 dní od sepsání výzvy z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek. Z předžalobní výzvy a podacího archu má soud za prokázané, že dne 30. 4. 2024 vyhotovil zástupce žalobce předžalobní výzvu, kterou dne 2. 5. 2024 zaslal na poslední známou adresu žalované. Na závěr pak soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním dodává, že negativně vymezené tvrzení žalobce, že předmětná částka nebyla uhrazena, ze strany žalované konkrétními důkazy vyvráceno nebylo, a proto soud při svém rozhodování z této skutečnosti vycházel.

4. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Předně soud uvádí, že předmětná smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Ve skutkové rovině se proto soud na úvod zabýval otázkou, jak žalobce postupoval při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.

9. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR v níže uvedených rozhodnutích.

10. V dané věci ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované tak, že vycházel z informací požadovaných a získaných od žalované a z náhledu do veřejných rejstříků. Žalobce uvedl, že byla splněna zákonná povinnost, neboť byla s odbornou péčí posouzená schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy a lustrací v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Postupoval dle Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a jeho domácnosti. Z úvěrové smlouvy je zjevné, že žalovaná uvedla, že má pouze splátky vůči jiným společnostem ve výši 1 500 Kč a rovněž neuvedla konkrétní výdaje, pouze příjmy své a celé domácnosti. Z karty klienta však má soud za jednoznačné, že žalobce věděl, že ke dni žádosti měla žalovaná splácet úvěry ve splátce 8 905 Kč měsíčně a dále měla splácet vyčerpané úvěrové rámce v částce přesahující 70 000 Kč. Z předložených důkazů pak nevyplývá, že by žalobce vůbec ověřoval příjmy a výdaje žalované. Za této situace, kdy žalobce vyšel ohledně příjmů a výdajů žalované pouze ze statistických údajů a z jí tvrzených informací o příjmech a dluzích, které nijak neověřoval, soud dospěl k závěru, že žalobce při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavírá, že žalobce řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalované. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je ta skutečnost, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná.

11. Za situace, kdy žalobce řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalované), v důsledku čehož soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup žalobce k omezenosti nároku žalobce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Převzala-li totiž žalovaná plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné Smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z.).

12. Ve skutkové rovině má soud za to, že žalobce poskytl žalované dne 21. 11. 2023 úvěrový rámec 10 000 Kč, ze kterého žalovaná vyčerpala 2 x částku 10 000 Kč a na vyčerpané prostředky uhradila částku pouze částku 11 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce žalované poskytl úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou, je žalovaná povinna vrátit jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dlužnou jistinu poskytnutého spotřebitelského úvěru soud vyčíslil částkou ve výši 9 000 Kč, která představuje rozdíl mezi částku, kterou žalobce žalované poskytl, a částkou, kterou na danou pohledávku uhradila (20 000 – 11 000). V této části proto soud důvodně podané žalobě vyhověl. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl, neboť žalobce má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků, smluvních pokut a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

13. Lhůta k vrácení poskytnuté jistiny byla soudem stanovena s ohledem na skutečnost, že na základě § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci se žalovaná k jednání soudu nedostavila a ke svým majetkovým poměrům, resp. ke svým možnostem úhrady dané pohledávky se nevyjádřila. Kromě toho, že žalovaná tyto skutečnosti netvrdila, ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 49 C 229/2022-94). Nelze přehlédnout, že je to právě žalovaná, která nejlépe zná své majetkové a osobní poměry a schopnosti, a proto je pouze na ni, aby je v rámci sporného řízení tvrdila a doložila (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022). Vycházeje z obecných principů dokazování, proto soud maje na paměti zvýšenou ochranu spotřebitele určil žalované lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť takový časový horizont se soudu jeví být v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran a zároveň je dostačující pro případné opatření těchto finančních prostředků. Pro úplnost soud odkazuje na § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Závěrem soud dodává, že k jednání, při kterém soud v dané věci rozhodl, se žalobce, jeho zástupce, ani žalovaná nedostavili. Za této situace soud neměl povinnost žalobce ani žalovanou poučit o neunesení důkazního břemene, neboť § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání s tím, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. Velké komentáře, Občanský soudní řád I., autoři Bureš, Drápal a kol., C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 831 – 832; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 a usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení úspěšný z 71,72 %, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 615,13 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 481,86 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.