Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 200 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se ohledně částky 4 921,80 Kč, úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 10 121,80 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů řízení.
IV. Česká republika – Okresní soud ve Strakonicích nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 10 121,80 Kč s úrokem z prodlení představující dlužnou jistinu dle smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 9. 2022 mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným. Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2023 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně dále tvrdí, že na základě shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byl původním věřitelem poskytnut žalovanému úvěr ve výši 5 200 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 921,80 Kč nejpozději do 15. 10. 2022. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky původního věřitele www.[Anonymizováno].cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Tím zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopností žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru 5 200 Kč a splatností (případně prodlouženou splatností) do 15. 10. 2022. Po odeslání smluvní dokumentace žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne 20. 9. 2022 na bankovní účet, který žalovaný uvedl. Žalobkyně uvedla, že k ověření totožnosti byl žalovaný povinen uvést jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo, adresu a dále druh a číslo průkazu totožnosti. Podpis žalovaného ve smlouvě je nahrazen unikátním SMS kódem, který byl zaslán na mobilní telefon uvedený v žádosti. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti o úvěr bylo vyhověno. Výslovně uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů. Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaný nehradil úvěr řádně, k datu splatnosti ani poté neuhradil ničeho.
2. Opatrovník žalovaného uvedl, že je otázkou, zda byla smlouva o úvěru uzavřena samotným žalovaným, neboť byla uzavřena na dálku, a je otázkou, zda nemohla být uzavřena jinou osobou žalovaným k tomu nezmocněnou. Dále uvedl, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy byla ověřována nedostatečně.
3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty, tedy soudy ČR. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť účastníci v článku IX. Smlouvy sjednali, že Smlouva se řídí českým právním řádem.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 9. 2022 č. B0002020112603557 (dále jen „Smlouva“) ve spojení s výpisem z účtu žalovaného č. [č. účtu] vedeného u [Anonymizováno] a.s. za období měsíce září 2022, se sdělením [Anonymizováno] a.s., že majitelem daného účtu byl ke dni 20. 9. 2022 žalovaný, který měl současně dispoziční oprávnění k účtu, a ve spojení s potvrzením o provedení transakce [Anonymizováno] a.s., bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba]. poskytla žalovanému dne 20. 9. 2022 částku 5 200 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil 0 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Žalovaný uvedl své osobní údaje, rovněž své číslo účtu, na které byly peněžní prostředky právním předchůdcem žalobkyně poukázány. Soud proto nemá pochybnosti o tom, že Smlouvu uzavřel právě žalovaný. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2023 uzavřenou mezi společností [právnická osoba]. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem na žalobkyni, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10. 1. 2024, jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne.
5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z., neboť pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.
6. Soud se zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.
8. Soud se tedy zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že původní věřitel provedl lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích. Taková skutková tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy jsou nedostatečná. Žalobkyně nenavrhla důkazy ani k prokázání těchto svých obecných tvrzení. Netvrdila ani neprokazovala, že by její právní předchůdce posuzoval výši příjmů a výdajů a z toho plynoucí schopnost žalovaného daný úvěr splácet. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.
9. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené. Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).
10. Žalobkyně jakožto právní nástupce poskytovatele úvěru má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, či smluvní pokutu apod. Žalovanému byla poskytnuta částka 5 200 Kč, žalovaný uhradil 0 Kč a je povinen vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky jakožto dlužnou jistinu žalobkyni. Soud proto žalobě ohledně částky 5 200 Kč jako důvodné vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu ohledně částky 4 921,80 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, neboť se nejedná o dlužnou jistinu úvěru. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vznikají věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
11. Opatrovník pro řízení nemá žádné znalosti ohledně možností žalovaného splácet dlužnou jistinu, k aktuálním možnostem žalovaného odkázal na zprávy úřadu práce a České správy sociálního zabezpečení. Z těchto zpráv vyplývá, že žalovaný není v České republice veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nepožádal o sociální dávky, není veden v evidenci osob samostatně výdělečně činných, není v evidenci zaměstnanců vedených v registru pojištěnců ČSSZ a nejsou mu vypláceny důchody ani dávky nemocenského pojištění. To, zda žalovaný má či nemá příjem v jiném státě EU, soudu není známo. Soud vychází ze skutečnosti, že žalovaný je osobou v produktivním věku, a proto bylo mu umožněno uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek. Soud dospěl k závěru, uvedená výše splátek odpovídá kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků. K ochraně oprávněných zájmů žalobkyně soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek. V případě neuhrazení byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobkyně požadovat úhradu celé dlužné jistiny.
12. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť míra úspěchu a neúspěchu v řízení byla u obou účastníků vyrovnaná.
13. S ohledem na skutečnost, že žalovanému byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, vzniknou v souvislosti se zastoupením žalovaného v České republice náklady vynaložené na odměnu opatrovníka. Nárok státu na úhradu nákladů spočívající v odměně opatrovníka nelze podřadit pod rozhodnutí o nákladech řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., nýbrž se uplatní ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Náhradu nákladů, které v tomto případě budou vynaloženy na zaplacení odměny za zastupování a hotových výdajů advokáta, ustanoveného jako opatrovníka podle § 29 o. s. ř., lze přiznat jen za situace, kdy účastník, jemuž byl advokát ustanoven, má s ohledem na výsledek řízení právo na náhradu nákladů řízení. V tomto případě však soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Soud proto rozhodl, že České republice – Okresnímu soudu ve Strakonicích se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.