Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 265,58 Kč a dále částky 13 448,76 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z částky 11 893,95 Kč od 10. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se svou žalobou domáhá na žalované zaplacení předmětné částky s tvrzením, že uzavřel se žalovanou dne 3. 12. 2023 distančním způsobem Smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále též jen „Smlouva“), na jejímž základě jí poskytl finanční rámec až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala kreditový rámec splatit do 26. 5. 2023, a to vč. poplatku za každé čerpání úvěru (ve výši 228,85 Kč – nedoplatek), poplatku za službu Presto ve výši 165 Kč (165 Kč nedoplatek). Žalobce po žalované požaduje zaplatit nesplacenou jistinu ve výši 11 500 Kč, dlužný poplatek za sjednání úvěru ve výši ve výši 228,85 Kč, poplatek za službu [Anonymizováno] ve výši 165 Kč a dále také úrok ve výši 13 054,91 Kč. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobce uvedl, že ji posoudil s odbornou péčí. Vycházel z databází vedených CNCB (z registrů bankovních a nebankovních registrů), z informací dostupných v insolvenčním rejstříku a z centrální evidence exekucí a rovněž z informací získaných od žalované. Žalobce tvrdil, že vycházel z výpisu z bankovního účtu, z nichž zjistil výši jejího čistého příjmu 34 989 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Po provedeném dokazování má soud ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 3. 12. 2023 za prokázané, že na jejím základě se žalobce zavázal žalované poskytnout revolvingový spotřebitelský úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 80 000 Kč, a to s koncem úvěrového rámce ke dni 26. 5. 2025. Spolu s úvěrovým rámcem pak smlouva stanovovala úrok ve výši 0,983 % denně z vyčerpané částky, poplatek za čerpání ve výši 1,99 % z čerpané částky a roční procentní sazbu nákladů v částce 1 641,04 %. Smluvní strany si dále sjednaly, že žalovaná žalobci zaplatí vyjma poskytnuté jistiny a poplatku za vyplacení i službu [Anonymizováno] ve výši 165 Kč. Z potvrzení příjmů má soudu za prokázané, že na účet žalované v období od 14. 12. 2022 do 22. 11. 2023, byly připisované jednotlivé částky, avšak většina těchto přijatých plateb nebyla ze zaměstnání. Náznak vyplácení mzdy pak spadá do termínu 12. 9. 2023, kdy započnou měsíčně chodit na účet platby od společnosti [právnická osoba]. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli má soud za prokázané, že žalovaná vyčerpala z úvěrového rámce částku 11 500 Kč. V listině označené jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce].“ žalobce uvedl, že příjem žalované měl doložen v částce 34 989 Kč, když neuvedl, a to ani v žalobě z čeho toto bylo doloženo, když samotná žalovaná naopak uvedla čistý měsíční příjem v částce 29 000 Kč. Dále z této listiny vyplynulo, že žalovaná měla další pravidelné výdaje na půjčky v částce 1 500 Kč, na bydlení vynakládala 2 000 Kč měsíčně a její další zbytné výdaje byly 1 000 Kč. Žalobce uvažoval s rezervou pro výdaje 500 Kč, minimální výdaje zohlednil ve výši 5 168,66 Kč a disponibilní příjem žalované dovodil ve výši 23 800 Kč. Z občanského průkazu a verifikační platby má soud za prokázané, že žalovaná označila bankovní účet, kam budou odesílané finanční prostředky žalobkyně. Na závěr pak soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním dodává, že negativně vymezené tvrzení žalobce, že předmětná částka nebyla uhrazena, ze strany žalované konkrétními důkazy vyvráceno nebylo, a proto soud při svém rozhodování z této skutečnosti vycházel.
4. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. V právní rovině soud konstatuje, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, resp. smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Žalobce poskytl žalované na základě jejího požádání peněžní prostředky ve výši 11 500 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatky a úroky.
8. Předně soud uvádí, že předmětná smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Ve skutkové rovině se proto soud na úvod zabýval otázkou, jak žalobce postupoval při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet.
10. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor L. V., Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil Nejvyšší soud a Ústavní soud v níže uvedených rozhodnutích.
11. V dané věci ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že posuzoval úvěruschopnost žalované tak, že vycházel z informací z interních databází a externích registrů, z veřejných rejstříků, z informací sdělených žalovanou a výpisu z bankovního účtu. Tvrdil, že měl k dispozici doklady o výši příjmu žalované. Na základě těchto podkladů byla posouzena schopnost žalované splácet úvěr a žalovaná byla vyhodnocena jako způsobilá ke splácení úvěrového rámce ve výši 80 000 Kč. Z tvrzení žalobce sice vyplývá, že zkoumal celkové příjmy a výdaje žalované, avšak listiny prokazující jeho tvrzení nepředložil. V této souvislosti soud podotýká, že důkazní břemeno o tom, že nebyla porušena povinnost poskytovatele úvěru (resp. že byla před poskytnutím úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost žadatele o úvěr) nese poskytovatel úvěru, neboť má přístup k dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti, kterou si uchovává (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 430-440 s.). Žalobce kromě prohlášení v listině označené jako „Identifikované příjmy“ a v ní uvedených příjmových transakcí nepředložil žádný podklad, který měl k ověření příjmu žalované k dispozici. Předložený výpis z účtu obsahoval pravidelný příjem žalované až do září 2023. V předchozí době byly příjmy žalované nahodilé, nebo dílem finančních prostředků od jiných poskytovatelů půjček. Z výpisu z účtu pak je jednoznačné, že žalovaná splácena na poskytnutých úvěrech částku vyšší než uváděných 1 500 Kč. Rovněž žalobce neuvedl vyjma výpisu z účtu žádný konkrétní podklad, kterým disponoval při posuzování úvěruschopnosti žalované k ověření výdajů, a který by jakkoli zjišťoval a následně verifikoval její příjmy a zejm. výdaje. Za této situace má soud za to, že žalobce nedostatečně zjišťoval majetkovou situaci žalované a nepožadoval její řádné doložení. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nedostál povinnosti stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzhledem ke shora uvedenému soud uzavírá, že žalobce řádně neprovedl posouzení úvěruschopnosti žalované. Důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je ta skutečnost, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná.
12. Ve skutkové rovině má soud za to, že žalobce poskytl žalované dne 3. 12. 2023, peněžní prostředky v celkové výši ve výši 11 500 Kč.
13. Za situace, kdy žalobce řádně nesplnil svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalované), v důsledku čehož soud shledal předmětnou Smlouvu absolutně neplatnou, vede tento postup žalobce k omezenosti nároku žalobce vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Převzala-li totiž žalovaná plnění ze spotřebitelského úvěru na základě neplatné Smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (které je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z.).
14. Z tvrzní žalobce, které žalovaná nikterak nerozporovala, vyplývá, že žalobkyně neuhradila ničeho. Vzhledem k tomu, že žalobce žalované poskytl úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud shledal smlouvu neplatnou, je žalovaná povinna vrátit jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), poníženou o již uhrazenou částku. Dlužná jistina poskytnutého spotřebitelského úvěru činí částku ve výši 11 500 Kč. Za této situace má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. vzniká žalobci teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). S ohledem na shora uvedené soud nejprve shledal jako nedůvodnou žalobu ohledně dlužných poplatků v částce 228,85 Kč a 165 Kč, úroku ve výši 13 054,91 Kč a zákonného úroku z prodlení.
15. Dále se soud zabýval lhůtou k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 11 500 Kč, jež je vymezena v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se o ustanovení, které představuje speciální právní úpravu splatnosti nároku na vrácení úvěru, která má přednost před obecným ustanovením § 2993 o. z. o vypořádání nároků z neplatně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci se žalovaná k podané žalobě nevyjádřila, a tudíž se soudu nemohla vyjádřit ke svým majetkovým poměrům, resp. ke svým možnostem úhrady dané pohledávky. Žalobce pak tyto skutečnosti netvrdil, ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 49 C 229/2022-94). Nelze však přehlédnout, že je to právě žalobce, kterou tíží břemeno tvrzení a důkazní k majetkové sféře žalované. Vycházeje z obecných principů dokazování, proto soud maje na paměti zvýšenou ochranu spotřebitele určil žalované lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny 3 dny od právní moci tohoto rozsudku. S ohledem na výši minimální mzdy v roce 2025, která dosahuje částky 20 800 Kč, a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran se soud domnívá, že tato lhůta je dostačující pro zajištění dlužné částky popřípadě pro opatření těchto finančních prostředků. ¨16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V daném případě byla žalovaná ve věci úspěšnější, ovšem tato se na řízení nikterak neúčastnila, a tak soud náhradu nákladů řízení stranám nepřiznal.