Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 200 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 25 200 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 940 Kč a dále 15% úroku z prodlení ročně z částky 25 200 Kč za dobu od [datum] do [datum] zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 5.594 Kč, do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v [adresa] dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 25.200 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČ: [IČO] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 42.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky spolu s úrokem ve výši 36.471 Kč a poplatkem ve výši 1.500 Kč a poplatku za [Anonymizováno] splácení ve výši 9.118 Kč vrátit v 24 měsíčních splátkách po 3.842 Kč. Za dobu trvání úvěru ovšem žalovaný uhradil pouze částku ve výši 16.800 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [Anonymizováno]., IČ: [IČO] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] na žalobkyni jako nového věřitele. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalovaný na svůj dluh celkem uhradil částku 16.800 Kč. Žalobkyně po žalovaném požaduje pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně se tedy domáhá po žalovaném dlužné jistiny ve výši 25.200 Kč, představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 42.000 Kč a částkou zaplacenou žalovaným ve výši 16.800 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požaduje zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Žalovaný ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil.
3. Ze smlouvy označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] bylo zjištěno, že dne [datum] žalovaný a [Anonymizováno]., IČ: [IČO], podepsali smlouvu, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 42.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky spolu s úrokem ve výši 36.471 Kč a poplatkem ve výši 1.500 Kč a poplatkem za komfortní splácení ve výši 9.118 Kč vrátit v 24 měsíčních splátkách po 3.842 Kč.
4. Z tabulku umoření bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na spotřebitelský úvěr částku 16.800 Kč.
5. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný v této listině uvedl, že pracuje u společnosti [Anonymizováno] s čistým měsíčním příjmem ve výši 15.723 Kč, výdaje žalovaný vyčíslil částkou 4.000 Kč, externí splátky byly vyčísleny částkou [právnická osoba] Kč.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek k této smlouvě, soud zjistil, že žalobkyně jako postupník a společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno]., IČ: [IČO], jako postupitel uzavřely dne 21. 9. 22023 písemnou smlouvou o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o úvěru specifikované v příloze č. [hodnota] smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota] se nachází v seznamu postoupených pohledávek.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacího lístku, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalovanému, ve kterém sdělovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] a vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky. Oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne [datum].
8. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku, bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyhotovil výzvu adresovanou žalovanému, ve které ho vyzval k zaplacení všech dlužných částek. Předžalobní upomínka byla předána k poštovní přepravě dne [datum].
9. Z výše uvedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [Anonymizováno], IČ: [IČO], a žalovaný dne [datum] podepsali smlouvu č. [hodnota], na základě, které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 42.000 Kč, která byla zaslána bezhotovostně na účet žalovaného a žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 36.471 Kč a poplatkem ve výši 1.500 Kč a poplatkem za komfortní splácení ve výši 9.118 vrátit v 24 měsíčních splátkách po 3.842 Kč. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil celkem 16.800 Kč. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota] byla postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila postoupení pohledávky dopisem ze dne [datum]. Před podáním žaloby byla žalovanému dne [datum] odeslána výzva k zaplacení.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.
16. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je převážně důvodná. Žalobkyně v žalobním návrhu uváděla, že žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení, což není skutkové tvrzení, ale jedná se o právní hodnocení. Celý obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně věnovala skutkovým tvrzením ohledně uzavřených smluv mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, jednotlivým nárokům ze smlouvy, splatnosti pohledávek a dalším tvrzením, ohledně uskutečněného právního jednání mezi stranami, aniž by žalobkyně uvedla skutková tvrzení, z kterých dovozuje její nárok na vydání bezdůvodné obohacení.
17. S ohledem na nedostatečná skutková tvrzení, nemohl soud věc podřadit pod jednotlivá ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Soud je pak toho názoru, že pokud je možné právní jednání mezi stranami podřadit pod ustanovení občanského zákoníků upravující smluvní jednání mezi stranami, nemůže bez dalšího na řešenou věc aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, a to jen na základě skutečnosti, že žalobkyně uvedla do návrhu, že požadované částky představují bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného. Soud se proto zabýval tvrzenými skutečnostmi ohledně smluv uzavřených mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným a dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. K tomuto právnímu jednání se ostatně vztahovala veškerá tvrzení žalobkyně uvedená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
18. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl proto soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Předchůdkyně žalobkyně ovšem neověřila schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr dostatečně, když vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě. Předchůdkyně žalobkyně tyto údaje žádným způsobem neověřila, když zejména ve výdajové stránce žalovaného je uvedena neurčitá částka ve výši 4.000 Kč. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne [datum] zaslala na účet částku ve výši 42.000 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaný uhradil celkem částku ve výši částku 16.800 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka ze smlouvy (a všechna práva s ní spojená) postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení dlužné částky 25.200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný poprvé prokazatelně vyzván k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení ode dne [datum], tedy ode dne následujícího po datu, do kterého měl žalovaný uhradit celou dlužnou částku dle smlouvy. Od uvedeného data ale nelze počítat prodlení žalovaného, neboť smlouva je neplatná a je neplatné i ustanovení smlouvy o splatnosti dlužné částky. Za první den prodlení tak soud považuje v souladu s ustanovením § 1958 o. z. den [datum], neboť v předžalobní výzvě odeslané žalovanému dne [datum] byla stanovena výzva k úhradě dluhu do [datum]. Ve zbývajícím rozsahu proto soud žalobu výrokem II. zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 dále jen o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná jen v poměrně nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5.594 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.008 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.008 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25.200 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne [datum], z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne [datum], z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] a z částky 2.140 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3.790 Kč ve výši 795,90 Kč.
20. Lhůtu k plnění soud určil ve výroku I. tohoto rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.