Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 941,43 Kč, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 6 815,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 328,48 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v [adresa] zaplatit na doplatku soudního poplatku částku 200 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného u soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 702,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 328,48 Kč od [datum] do zaplacení a částky 54,04 Kč, s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s úvěrovým rámcem až do výše 38 100 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách, kdy první splátka byla splatná [datum] a konec úvěrového rámce měl nastat [datum]. Úvěr byl žalovanému poskytnut [datum] v částce 5 000 Kč na bankovní účet. Žalobkyně požaduje uhradit načerpanou jistinu ve výši 4 999,79 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,32 Kč, smluvní úrok ve výši 6 374,23 Kč a poplatek Presto ve výši 164,69, poplatek za službu Klidné spaní ve výši 51,24 Kč a Informační SMS servis ve výši 13,44 Kč. Strany sjednaly úrok ve výši 1,066 % denně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného zjišťováním informací ohledně poměrů od žalovaného, přičemž žalobkyně zjistila čistý příjem žalovaného ve výši 19 407 Kč. Žalovaný před podáním návrhu uhradil částku 58,57 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, ale bezvýsledně.
2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil.Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:
3. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že se jedná o dokument vytvořený žalobkyní, který obsahuje údaje, kterými se žalobkyně zabývala v rámci procesu ověření úvěruschopnosti. Žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 19 500 Kč. Žalobkyně vypočítala minimální výdaje 7 103,33 Kč a rezervu na výdaje 500 Kč. Zjistila počet členů v domácnosti žalovaného počtem tři. Výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 3 000 Kč, další nezbytné výdaje činily 5 000 Kč a ostatní zbytné výdaje činily 1 000 Kč. Disponibilní příjem činil dle žalobkyně 12 300 Kč.
4. Z listiny označené jako Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že tato obsahuje odchozí platbu na účet žalovaného dne [datum] v částce 5 000 Kč na č. účtu: [Anonymizováno].
5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že jejím stranami je žalobkyně a žalovaný. Smlouvu se žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 38 100 Kč a žalovaný se zavazuje tento úvěr řádně splácet. Žalovaný byl oprávněn úvěr čerpat opakovaně po dobu úvěrového rámce, který trval do [datum]. Úroková sazba činila 1,066 % denně, první splátka byla splatná dne [datum]. Výše poplatku za vyplacení činila 1,99 % z čerpané částky. Úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách dle čl. 5 VOP, kdy splatnost první denní splátky nastává 30. den po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Smlouva obsahuje údaj, že byla podepsána dne [datum], za žalobkyni je vložen obrázek podpisu, za žalovaného smlouva podpis neobsahuje.
6. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl majitelem účtu č. [č. účtu] a na jeho účet byla dne [datum] připsána platba ve výši 5 000 Kč pod VS [var. symbol].
7. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího lístku ze stejného dne soud zjistil, že žalovaný byl upomínán k zaplacení částky do 3 dnů, předžalobní výzva mu byla odeslána dne [datum].Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:
8. Na účet žalovaného byla dne [datum] připsána částka 5 000 Kč. Žalovaný sdělil před úhradou žalobkyni údaje o svých příjmech a výdajích, když žalobkyně zejména u spolužijících osob dále údaje sdělené žalovaným neověřila. Dále žalobkyně ověřovala žalovaného v registrech: Centrální evidence exekucí, Registru neplatných dokladů, Registru TelcoScore, Registr hledaných osob, Registru politicky aktivních osob, Registru platnosti adresy a Registru sankční seznamy. Výdaje sdělené žalovaným nikterak neprověřila. Žalovaný uhradil toliko částku 58,57 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě žalované částky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
12. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale bylo prokázáno, že tak žalobkyně neučinila. Z předložených důkazů je zřejmé, že žalobkyně sice formálně dostála procesu ověřování schopnosti žalovaného splatit poskytnutý spotřebitelský úvěr, ale zjištěné žalovaným sdělené výdaje neověřovala. Žalobkyně měla prověřovat poměry žalovaného podstatně důkladněji, a to jak příjmy, tak výdaje, z jejího postupu je zřejmé, že postupuje tak, aby pouze formálně naplnila povinnosti, které jí stanovuje zákon o spotřebitelském úvěru, jak je ostatně soudu z úřední činnosti známo i u jiných věcí žalobkyně.
13. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou, judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet částku 5 000 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 58,57 Kč a je tak povinen uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 4 941,43 Kč, neboť žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jejích možností uvedenou částku splatit, soud proto výrokem I. rozsudku zavázal žalovaného k úhradě výše uvedené částky.
14. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.
15. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.
16. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.
17. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva by byla neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 1,066 % denně je v rozporu s dobrými mravy.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení úspěšnější účastník, ale náklady mu nevznikly.
19. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod.
20. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl vydán, vznikla jí tím povinnost doplatit soudní poplatek tak, jako by byl podán návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, přičemž poplatek je splatný až v souvislosti s rozhodnutím ve věci. Poplatník na soudním poplatku dosud zaplatil 800 Kč, přičemž výše poplatku dle Položky 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí 1 000 Kč a zbývá tedy doplatit 200 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.