Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 19. 8. 2024, ve znění částečného zpětvzetí ze dne 5. 2. 2025, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 000 Kč, jako jistiny poskytnuté dne 27. 6. 2023 žalovanému předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále také jen „předchůdkyně žalobkyně“), na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou žalovaný nevrátil. Žalobkyně v původním návrhu požadovala nad rámec jistiny i úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, poplatek za prodlení, poplatky za odeslané upomínky, sms a emailové zprávy a úrok z prodlení, o tyto nároky ale vzala žalobu částečně zpět podáním ze dne 5. 2. 2025, neboť nebyla schopna doložit, že její předchůdkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného. Pohledávka byla postupně postoupena ze společnosti [právnická osoba].[IČO] IČO, , na společnost [právnická osoba], následně na společnost [právnická osoba] a nakonec na žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.
2. Žalovaný se přes výzvu soudu nevyjádřil.Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:
3. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 11. 3. 2024 bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně vyplatila na účet č. [č. účtu] částku 15 000 Kč po variabilním symbolem [var. symbol] a specifickým symbolem č. [hodnota].
4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že jejími stranami jsou předchůdkyně žalobkyně a žalovaný. Předmětem smlouvy je poskytnutí částky 15 000 Kč žalovanému na účet č. [č. účtu] za úrok ve výši 450 Kč a poplatek za úvěr ve výši 3 780 Kč. Smlouva není opatřena podpisem žalovaného, je do ní vepsáno, že byla podepsána SMS kódem 51222 dne 26. 6. 2023.
5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 10. 2023 soud zjistil, že jejími účastníky jsou společnost [právnická osoba]. a [právnická osoba], a předmětem smlouvy je postoupení pohledávky za žalovaným z titulu smlouvy č. [hodnota] ze dne 27. 6. 2023 v celkové výši 24 160 Kč splatné ke dni 16. 10. 2023. Smlouva je opatřena obrázky razítek a podpisů stran.
6. Ze smlouvy o postoupené pohledávek ze dne 8. 3. 2024 bylo zjištěno, že jejími účastníky jsou společnost [právnická osoba] a žalobkyně a předmětem smlouvy je postoupení pohledávky specifikovaných v přehledu pohledávek. Smlouva je opatřena elektronickými podpisy stran.
7. Ze smlouvy o postoupené pohledávek ze dne 8. 3. 2024 bylo zjištěno, že jejími účastníky jsou společnost [právnická osoba], a [právnická osoba] a předmětem smlouvy je postoupení pohledávky specifikovaných v přehledu pohledávek. Smlouva je opatřena elektronickými podpisy stran.
8. Z přehledu pohledávek soud zjistil, že se jedná o seznam postupovaných pohledávek a jeho součástí je i pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota].
9. Z fotokopie občanského průkazu č.l. 214 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně měla při ověření totožnosti žalovaného k dispozici jeho občanský průkaz.
10. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 4. 2024 a poštovního podacího archu soud zjistil, že zástupce žalobkyně oznámil žalovanému, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. [hodnota] a žalovaný byl vyzván k úhradě částky 32 843 Kč.
11. Z dalších provedených důkazů soud nečinil skutková zjištění, neboť sama žalobkyně uváděla, že není schopna prokázat prověření úvěruschopnosti, a proto požaduje pouze vrátit jistinu, obsah dalších důkazů tak nebyl pro rozhodnutí ve věci podstatný, když soudu postačovalo zjištění, že žalovanému byla vyplacena částka 15 000 Kč a pohledávka byla postoupena na žalobkyni.Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
12. Předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. vyhotovila smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a vyplatila žalovanému částku 15 000 Kč na jeho účet pod specifickým symbolem č. [hodnota], totožnost žalovaného ověřila z občanského průkazu, který měla k dispozici. Pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 10. 2023 jejímiž účastníky byly společnost [právnická osoba]. a [právnická osoba]; smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 3. 2024, jejímiž účastníky byly společnost [právnická osoba], a [právnická osoba] a nakonec smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 3. 2024 jejímiž účastníky byly společnost [právnická osoba] a žalobkyně Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 32 843 Kč.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
15. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
16. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je po částečném zpětvzetí, které žalobkyně učinila, důvodná. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. Sama žalobkyně ale uvedla, že není schopna prokázat prověření úvěruschopnosti ze strany její předchůdkyně, proto vzala žalobu částečně zpět a požadovala pouze nevrácenou jistinu.
17. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč, soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit.
18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na požadované plnění je žalobkyně v řízení převážně neúspěšná, když svým zpětvzetím části žaloby zavinila zastavení řízení ohledně větší části řízení, měla by tak hradit náklady řízení žalovanému, tomu ale žádné náklady nevznikly.
19. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti danou částku splácet.