11 C 274/2024

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 25. 4. 2024 se žalobkyně, domáhala zaplacení částky 20 193 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 193 Kč od 3. 2. 2023 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba]. IČ [IČO] (dále také jen „předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne 5. 1. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 2. 2. 2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 193 Kč, což ale žalovaný neučinil. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2024 postoupena na žalobkyni.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že nemá k dispozici listiny prokazující prověření úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy.

3. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil.Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy ze dne 3. 1. 2023 označené jako „smlouva o spotřebitelském úvěru číslo [Anonymizováno] “ bylo zjištěno, že jejími stranami je [právnická osoba]. IČ [IČO], a žalovaný. Smlouva neobsahuje žádný podpis žalovaného, pouze textovou informaci, že byla podepsána SMS kódem „[Anonymizováno] “. Předmětem smlouvy je poskytnutí částky 10 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit do 2. 2. 2023 spolu s úrokem 40 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru 3 893 Kč před slevou a 10 193 Kč po slevě, celkem 14 005,20 Kč před slevou a 20 499,85 Kč po slevě. RPSN činilo 9 563,30 %.

5. Z potvrzení o provedení transakce [právnická osoba]., ze dne 18. 3. 2024 a sdělení [právnická osoba]. ze dne 11. 7. 2025 soud zjistil, že na účet žalovaného č. [č. účtu] byla dne 5. 1. 2023 připsána částka 10 000 Kč pod VS [var. symbol].

6. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 3. 2024 soud zjistil, že jejím stranami je předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník a předmětem smlouvy je postoupení pohledávek v počtu 44 ks. Smlouva je opatřena elektronickými podpisy jednajících stran. Přílohou smlouvy byl seznam postupovaných pohledávek jako příloha č. 1.

7. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že seznam obsahuje pohledávku za žalovaným označenou číslem [Anonymizováno], rodným číslem, datem narození a částkou 20 193 Kč.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2024 bylo zjištěno, že oznámení je adresováno žalovanému. Předmětem dopisu je sdělení, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2024 byla postoupena pohledávka z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ze smlouvy č. [hodnota] a žalovaný byla vyzvána k úhradě dlužné částky 28 959,98 Kč, která se se skládá z neuhrazené jistiny, poplatku za zápůjčku, smluvní pokuty, úroku z prodlení, a účelně vynaložených nákladů na vymáhání.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2024 bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě částky 38 251,98 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 28 959,98 Kč a nákladů zastoupení ve výši 9 292 Kč. Zároveň zástupce žalobkyně sdělil žalovanému, že pohledávka vznikla na základě smlouvy č. [hodnota] o úvěru uzavřené dne 5. 1. 2023, č. [hodnota] mezi ním a předchůdkyní žalobkyně, která pohledávku postoupila na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 27. 1. 2020.

10. Z podacího lístku [Anonymizováno] bylo zjištěno, že zástupce žalobkyně odeslal dne 15. 3. 2024 dopis žalovanému.

11. Z dalších provedených důkazů (standardní informace o úvěru,) soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť s ohledem na právní hodnocení, nebyl jejich obsah podstatný.Soud dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu.

12. Dne 1. 3. 2024 byla podepsána dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, a to mezi předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem smlouvy bylo postoupení pohledávek v počtu 44 ks. Přílohou smlouvy byl seznam postupovaných pohledávek jako příloha č. [hodnota], jehož součástí byla pohledávka za žalovaným označená číslem [Anonymizováno], rodným číslem, datem narození a částkou 20 193 Kč. Na účet žalovaného byla dne 5. 1. 2023 vyplacena částka 10 000 Kč z účtu předchůdkyně žalobkyně.

13. Podle § 2395 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

17. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

18. Žalobkyně neprokázala, ani dostatečně netvrdila, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného a ani neprokázala, že žalovaný tvrzenou smlouvu s danými parametry podepsal (smlouva obsahovala pouze textové vyjádření SMS kódů, žalobkyně nedoložila žádné jiné důkazy, které by potvrdily, že žalovaný smlouvu v tomto znění skutečně podepsal, obsah smluv koresponduje s tvrzením žalobkyně a vyplacenou částkou, ale není jisté, že žalovaný dal s konkrétním zněním smlouvy, která byla předložena, souhlas), přičemž ohledně těchto skutečností nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť se nedostavila k jednání soudu. V řízení tak bylo pouze prokázáno, že žalovanému byla vyplacena částka 10 000 Kč. Žalobkyně obecně tvrdila, bez uvedení jakýchkoliv konkrétních tvrzení, že předchůdkyně žalobkyně řádně úvěruschopnost prověřila, důkazy ke svým tvrzením (přes výzvu soudu) nepředložila, sama uvedla, že je nemá k dispozici. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZoSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru by tak bylo nutno považovat za neplatnou, a to v souladu se zněním zákona, výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZoSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila částku 10 000 Kč, žalovaný netvrdil, že by jakoukoliv částku uhradil, jak je jeho povinností, a soud jej proto dle výroku I. tohoto rozsudku zavázal k zaplacení částky 10 000 Kč žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pak soud veškeré další nároky požadované žalobkyní zamítl výrokem II. tohoto rozsudku, neboť na ně nemá žalobkyně právo s ohledem na neplatnost smlouvy pro neprověření úvěruschopnosti.

19. Žalobkyně nemá právo ani na zaplacení požadovaného dalších požadovaných částek vzniklých z úvěrové smlouvy a ani právo na zaplacení úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaný je sice povinen vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaný tak dosud nebyl v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

20. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

21. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

22. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

23. Výzvy, uvedené v bodě 21. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť v jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

24. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

25. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst.1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

26. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

27. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení všech dalších nároků nad rámec jistiny, a to včetně zákonného úroku z prodlení, zamítl.

28. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a vlastní vinou se zbavila možnosti být poučena dle § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat veškeré rozhodné skutečnosti ohledně specifikace a postoupení pohledávky a poskytnutí peněžních prostředků. Žalobkyně se sice omluvila z nařízeného jednání s požadavkem na případné poskytnutí lhůty pro případ, že soud bude mít za to, že nelze žalobě zcela vyhovět, ale jednání bylo řádně nařízeno, žalobkyně byla řádně předvolána a byla to pouze její volba se jednání nezúčastnit. Soud není povinen jednání odročovat za účelem učinění výzvy na nepřítomnou žalobkyni, přestože se předem omluvila, navíc za situace, když žalobkyně již písemnou výzvu od soudu obdržela.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl převážně úspěšný, ale žádné náklady mu nevznikly.

30. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, neboť k jinému postupu neshledal důvod, když žalovaný netvrdil, jaké jsou jeho možnosti danou částku splácet.