Výrok
I. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 442,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 62 442,83 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1. 10. 2025 jako návrh na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá se žalobkyně, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni jako právní nástupkyni společnosti [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) částku poskytnutého úvěru a příslušenství. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 6. 2021 Smlouvo o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 69 000 Kč a žalovaný byl povinen jej vrátit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách, výše splátky činila 3 933 Kč. Výše úrokové sazby za poskytnutí úvěru byla sjednána ve výši 59,77 % ročně. Žalovaný porušil povinnost řádně splácet splátky, proto právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila právo na úplné splacení najednou a úroky za dobu od 10. 6. 2021 do 23. 9. 2024 ve výši 135 700,83 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostředky komunikace na dálku na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně [Anonymizováno], kde k žádosti žalovaného byly vytvořeny návrhy smluvní dokumentace, na telefonní číslo [tel. číslo] byla zaslána SMS s kódem a na účet uvedený žalovaným č. [č. účtu] zaslala právní předchůdkyně žalobkyně částku 1 Kč k ověření jeho existence, poté oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na e-mail, že nabídku na uzření smlouvy o úvěru přijímá. Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie osobního dokladu. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila schopnost žalovaného splácet úvěr z veřejně dostupných databází dlužníků SOLUS a NRKI. Příjmovou a výdajovou majetkovou situaci žalovaného posoudila právní předchůdkyně žalobkyně na základě vlastního statistického modelu, do kterého zadala žalovaným uvedené údaje o příjmech a výdajích. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 142 258 Kč, kterou započetla právní předchůdkyně žalobkyně podle smlouvy na jistinu, úroky a další poplatky. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 a oznámila žalovanému postoupení společně s předžalobní výzvou dne 4. 3. 2025.
2. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný.
3. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání podle § 115a zákona č. 89/2012 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených písemných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila a soud měl za to, že žalovaný s tímto postupem také souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
4. Soud učinil tato skutková zjištění z jednotlivých podkladů spisu. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 soud zjistil, že je uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznamuje žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni ze smlouvy číslo [hodnota]. Z občanského průkazu č. [hodnota] soud zjistil, že je vystaven pro žalovaného a platný do 29. 5. 2028. Z Výpisu z účtu [právnická osoba]. pro žalovaného soud zjistil, že je veden účet [č. účtu] v květnu 2021. Z Hodnocení klienta ze dne 10. 6. 2021 soud zjistil, že je podepsáno žalovaným elektronickými prostředky nahrazujícími podpis, že uvádí pravidelný měsíční příjem [částka], pobírá [Anonymizováno], ostatní příjmy jsou [částka], výdaje jsou uvedeny jako životní minimum [částka], jiné splátky [částka], náklady na bydlení [částka], celkem rezerva rozdílu příjmů a výdajů 5 043 Kč. Z potvrzení [právnická osoba] soud zjistil, že čistá mzda žalovaného je [částka] a [částka]. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru ze dne 10. 6. 2021 soud zjistil, že jde o smlouvu podepsanou žalovaným elektronickými prostředky nahrazujícími podpis, že má číslo [hodnota], obsahem je poskytnutí úvěru 69 000 Kč, úroky 59,77 % ročně a 48 splátek o výši 3 933 Kč. Z Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 30. 6. 2021 soud zjistil, že je oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně, že je schválen úvěru a oznámen splátkový kalendář. Z Dokladu o vyplacení úvěru [právnická osoba]. soud zjistil, že částka 69 000 Kč byla vyplacena na účet č. [Anonymizováno] dne 29. 6. 2021. Z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 4. 3. 2025 sodu zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k zaplacení dlužného plnění ze smlouvy č. [hodnota], uzavřené dne 10. 6. 2021. Z Podacího lístku – DopisOnline ze dne 4. 3. 2025 sodu zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému zásilku pod č. [Anonymizováno]. Z Oznámení ze dne 23. 9. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzývá žalovaného k okamžité úhradě všech jeho dluhů ze Smlouvy č. [hodnota]. Z Potvrzení o příjmu ze dne 9. 6. 2021 soud zjistil, že společnost [právnická osoba]. potvrzuje, že žalovaný měl za poslední tři měsíce průměrný čistý měsíční příjem [částka]. Ze sdělení bank podle § 128 o. s. ř. o tom, jakou úrokovou sazbu ročně sjednávaly s klienty pro úvěr ve výši 69 000 Kč splatný ve 48 splátkách v roce 2021 soud zajistil, že [právnická osoba]. 14,2 %, [právnická osoba]. 11,99 %, [právnická osoba]. 8,63 %, [právnická osoba]. 15,9 %, [právnická osoba]. 13,99 %, [právnická osoba]. 9,9 %, [právnická osoba]. 15,96 %, [právnická osoba]. 16,9 %. Soud neučinil, žádné skutkové zjištění ze Společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 21. 2. 2025, které není podepsáno všemi tam uvedenými smluvními stranami, z Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru, z Výpisu záznamů z registru SOLUS, z Výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI) a z Předsmluvního formuláře.
5. Soud hodnotil každý podklad spisu jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně a na základě volného hodnocení těchto podkladů dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 69 000 Kč. Žalovaný podle této smlouvy měl zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 69 000 Kč a úrok z ní ve výši 59,77 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách o výši 3 933 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že příjem žalovaného je měsíčně za dva měsíce předcházející uzavření této smlouvy [částka], a to potvrzením od zaměstnavatele. Banky poskytovaly podobné úvěry v dané době za úrokovou sazbu ročně průměrně 13,43 %, z nichž nejvyšší pak byla 16,9 % ročně. Soud vychází z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 142 258 Kč, když takové tvrzení je zjevně v daných skutkových souvislostech nikoli účelové, když není ku prospěchu samotné žalobkyně, ale naopak ve prospěch žalovaného, který na procesní obranu zcela rezignoval.
6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném do 31. 8. 2024, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli;podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 z. s. ú. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka;podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému;podle § 2991 o. z. odst. 1 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle označené právní úpravy a dospěl k závěru, že žalobkyně nemá právo, které žalobou uplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný sice uzavřeli smlouvu, která je svým obsahem smlouvou o úvěru, a právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru ve výši 69 000 Kč, avšak žalovaný uzavíral smlouvu mimo svou obchodní činnost se stranou, která ji naopak v rámci svého podnikání uzavírala, proto se na postavení žalovaného v právním poměru uplatní zvláštní právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z., tedy zvýšená ochrana strany právního poměru vyplývající z veřejného pořádku vymezeného právním řádem a dobrými mravy. Soud proto posuzoval práva a povinnosti mezi stranami z hlediska jejich rovnovážnosti a z hlediska dobrých mravů, jestli se tedy žalovaný zavázal k takovým povinnostem, které obstojí před kritériem dobrých mravů a případně veřejným pořádkem, tedy zda není povinnost ze smlouvy pro něj vyplývající v rozporu s právním úpravou. Soud za tím účelem posuzoval zejména to, zda úroková sazba tak, jak byla sjednána v předmětné smlouvě, a to ve výši 59,77 % ročně z úvěru 69 000 Kč je v souladu s dobrými mravy. Judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 33 Odo 236/2005) je ustálená v těchto závěrech: „Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.“ Soud dal možnost žalobkyni vyjádřit se k výši sjednaného úroku s žalovaným ve srovnání s tím, co o úrokové sazbě za obdobné úvěry a v obdobné době sdělily banky. Žalobkyně se ke skutkovému zjištění, že sjednaný úrok představuje více než trojnásobek nejvyšší úrokové sazby poskytované bankami v dané době a pro obdobné úvěry nevyjádřila. Soud musel uzavřít, že sjednaný úrok ve smlouvě s žalovaným je v rozporu s dobrými mravy a podle § 588 o. z. je takové ujednání neplatné absolutně, tedy aniž by musel žalovaný účinek neplatnosti ujednání přivodit vznesením námitky. Vzhledem k tomuto závěru se soud nezabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost řádně ověřit úvěruschopnost žalovaného a zda by bylo při negativním závěru nutno zkoumat vznesení námitky neplatnosti, výsledek takového posouzení by neměl na závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy vliv.
8. Soud dále posuzoval, zda neplatné ujednání o úroku z úvěru lze oddělit od zbytku smlouvy a tuto jinak posoudit jako platnou. Soud je při tom vázán právním výkladem svého nadřízeného soudu (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]). Pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv je ujednání o výši úroků od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od § 41 zákona č. 40/1964 Sb. podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava občanského zákoníku z roku 1964 totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností úplnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup § 576 o. z. je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku, a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná ([anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě zásadní úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a tedy jediným důvodem, proč žalobkyně ekonomicky přistupuje k poskytnutí úvěru žalovanému, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Soud proto nemohl oddělit ani samotné ujednání o úrocích a zabývat se zbytkem jako platnou smlouvu.
9. Soud vzhledem posouzení neplatnosti smlouvy o úvěru dále posoudil, zda jsou nároky nebo některý z nich dán z jiného právního důvodu. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 69 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru. Žalobkyně jako právní nástupkyně netvrdila jiný důvod, proč by měl mít plnění žalovaný nadále k dispozici, naopak přímo upozornila na to, že v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru má být žalobní žádání přiznáno jako bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalobkyně současně tvrdila, že žalovaný již zaplatil na základě této smlouvy částku 142 258 Kč. Bezdůvodným obohacením žalovaného by v dané věci tedy bylo 69 000 Kč, protože je ale smlouva o úvěru neplatná, všechna plnění žalovaného učiněná před podáním žaloby je třeba započíst jen právě na jistinu, tedy bezdůvodné obohacení. Žalovaný tedy více než dvojnásobně bezdůvodné obohacení již vrátil, proto soud žalobu zamítl v celém rozsahu. Soud zamítl i nárok na úrok z prodlení z dlužné částky bezdůvodného obohacení, a to na základě právní úpravy § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú., podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem [anonymizováno]. Soud si je vědom, že text právní úpravy odkazuje na neplatnost z důvodu § 86 z. s. ú. tedy pro neprověření úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem. Právní úpravu je zde nutné vykládat podle zjevného úmyslu zákonodárce, který stanovil, že má-li být smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro porušení povinností poskytovatele úvěru, a proto nemá povinnost spotřebitel platit úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení, kterého se mu dostalo na základě takové neplatné smlouvy, je princip ochrany spotřebitele shodný i v případě, že je smlouva neplatná z důvodu, že poskytovatel požadoval po spotřebiteli v takové smlouvě úrok, který je v rozporu s dobrými mravy. V obou případech je cíl právní úpravy dosažen, totiž chráněného spotřebitele nevázat úroky z prodlení, když přijal bezdůvodné obohacení na základě neplatné smlouvy o úvěru, jejíž neplatnost je třeba přičíst k zavinění silnější smluvní straně, kterou je poskytovatel jako podnikatel podle § 2 z. s. ú. Jinými slovy, je nutné chápat, že právní úprava vyloučení povinnosti platit úroky z prodlení není sankcí poskytovatele za to, že neprověřil schopnost spotřebitele splácet úvěr, jde naopak jen o dobrodiní dané spotřebiteli, které je mu tak nutné poskytnout vždy, pokud uzavřel neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když sice žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, proto soud nepřiznal žádnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení.