Výrok
I. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 35.612,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35.612,39 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v [adresa] dne 1. 11. 20245 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 35.612,39 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že předchůdkyně žalobkyně společnost [Anonymizováno] uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 85.000 Kč. Žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil částku 97.477 Kč a dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 15.960,46 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 500 Kč a úroku za dobu čerpání úvěru ve výši 19.151,93 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla dle žalobkyně ověřena tak, že právní předchůdkyně vypočetla rozdíl mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátky, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně výši životního minima. Půjčky jsou pak poskytovány tak, aby vrácená částka byla maximálně ve výši 90 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Dále byl žalovaný lustrován ve veřejně dostupných databázích. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně.
2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tj. o tom, že v takovém případě platí, že byl její souhlas dán. Žalobkyně, s postupem soudu dle ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasila. Soud proto ve věci rozhodl bez jednání.
4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný tuto smlouvu podepsali dne [datum]. Žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 13 % z nesplaceného věru společně s úroky. Úrok byl sjednán ve výši 0,4026 % denně.
5. Z občanského průkazu soud zjistil, patří žalovanému a právní předchůdkyně žalobkyně tímto občanským průkazem ověřila totožnost žalovaného.
6. Z přehledu plateb a potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že žalovaný za dobu trvání úvěru poskytl žalovanému na jeho bankovní účet částku 85.000 Kč a žalovaný uhradil celkem částku 97.477 Kč.
7. Ze sdělení [právnická osoba]. bylo zjištěno, že bankovní účet č. [č. účtu] je veden na jméno žalovaného.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] se seznamem postoupených pohledávek soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi společností Ferratum Bank p. l. c. a žalobkyní a jejím předmětem je postupné postupování pohledávek ze společnosti [Anonymizováno] na žalobkyni. V seznamu postoupených pohledávek je uvedena i pohledávka za žalovaným.
9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky.
10. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky a tato upomínka byla dne [datum] předána k poštovní přepravě.
11. Z dalších provedených důkazů, soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť pro právní posouzení a rozhodnutí soudu byl podstatný skutkový stav zjištěný z výše uvedených důkazů.
12. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným podepsali dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Totožnost žalovaného byla prověřena z občanského průkazu žalovaného. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 13 % z nesplaceného úvěru společně s úroky. Úrok byl sjednán ve výši 0,4026 % denně. Žalovaný celkem čerpal částku ve výši 85.000 Kč a na úvěr uhradil částku ve výši 97.477 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr lustrováním z veřejných databází. Dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek, součástí této smlouvy byla i pohledávka za žalovaným, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby žalobkyně výzvou ze dne [datum], vyzývala žalovaného k uhrazení celé dlužné částky, žalovaný neuhradil ničeho.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.
18. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení bylo ale prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného nevyžádala žádné informace ohledně příjmů a výdajů žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně tedy neznala výdajovou ani příjmovou stránku žalovaného a bez těchto základních informací ani nemohla úvěruschopnost žalovaného řádně posoudit. Pouhá lustrace žalovaného z veřejně dostupných databází je dle názoru soudu absolutně nedostatečná k posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně navíc ani nedoložila důkaz, že tyto lustrace provedla.
19. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila celkem částku ve výši 85.000 Kč, přičemž žalovaný na svůj dluh uhradil částku 97.477 Kč. Žalovaný tedy již žalobkyni celou dlužnou částku splatil a soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalobu v celém rozsahu zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovanému, který byl v řízení úspěšný, žádné náklady řízení z důvodu jeho procesní pasivity nevznikly.