Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 556,67 Kč a úroku z prodlení z částky 25 556,67 Kč ve výši 15 % ročně od 28. 12. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2 475 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], se sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u okresního soudu v Šumperku 14. 5. 2024 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky ve výši 25 556,67 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 25 556,67 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [anonymizováno], a žalovanou byla dne 10. 4. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 25 556,67 Kč, a úvěr měl být splacen nejpozději 7. 12. 2023. Žalovaná však žádné finanční prostředky do data splatnosti nevrátila. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, když úvěruschopnost žalované předchůdkyně žalobkyně ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a lustraci z veřejně dostupných databází. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [Anonymizováno]. postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni jako nového věřitele. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. Žalobkyně dále navrhla, aby soud případně nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované. Žalobkyně před podáním žaloby žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky.
2. Žalovaná se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřila.
3. K jednání nařízenému na [anonymizováno] se nedostavila žalobkyně a její zástupce, kteří svoji neúčast omluvily, nedostavila se ani žalovaná a soud ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v jejich nepřítomnosti.
4. Ze smlouvy označené jako „[anonymizováno] “ bylo zjištěno, že dne 27. 4. 2023 žalovaná a společnost [Anonymizováno]., podepsaly smlouvu, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 50 000 Kč, s částkou prvního čerpání ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet minimální částkou ve výši 13% z celkové splatné částky nebo částkou 1000 Kč, podle toho, co je vyšší. Výpůjční úroková sazba činila 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, RPSN byl vypočten na 299,98 %.
5. Ze sdělení [právnická osoba], a z výpisů z účtu č. [č. účtu] bylo zjištěno, účet patří žalované a že ke dni 26. 4. 2023 byl na účtu konečný zůstatek -12 98,72 Kč, téměř [Anonymizováno] odchozích plateb za posledních 30 dnů tvoří platby za hry a sázky, příchozí platby tvoří starobní důchod ve výši [částka], zápůjčka od [Anonymizováno] ve výši [částka] a zahraniční platba ve výši [částka]. Dne 27. 4. 2023 byla na účet připsána platba 25 000 Kč od [Anonymizováno]. K 26. 5. 2023 byl konečný zůstatek na účtu [částka], téměř [Anonymizováno] odchozích plateb tvoří platby za hry a sázky.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek k této smlouvě, soud zjistil, že žalobkyně jako postupník a společnost [Anonymizováno], jako postupitel uzavřely dne 27. 1. 2020 písemnou smlouvou o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o zápůjčce specifikované v seznamu, který tvoří přílohu smlouvy, a to se všemi právy s nimi spojenými. Pohledávka za žalovanou se nachází v seznamu postoupených pohledávek.
7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2024 a podacího lístku, soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení adresované žalované, ve kterém sdělovala postoupení pohledávky ze smlouvy č. [Anonymizováno] a vyzvala žalovanou k uhrazení dlužných částek. Oznámení bylo předáno k poštovní přepravě dne 20. 1. 2024.
8. Z předžalobní upomínky ze dne 20. 1. 2024 a podacího lístku, bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyhotovil výzvu adresovanou žalované, ve které ji vyzval k zaplacení dlužných částek ze smlouvy č. [Anonymizováno]. Předžalobní upomínka byla předána k poštovní přepravě dne 20. 1. 2024.
9. Z výše uvedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně [Anonymizováno]. a žalovaná podepsaly smlouvu, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem 50 000 Kč, s částkou prvního čerpání ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet minimální částkou ve výši 13 % z celkové splatné částky nebo částkou 1 000 Kč, podle toho, co je vyšší. Výpůjční úroková sazba činila 0,4026 % denně, tj. 146,949 % ročně z nesplaceného úvěru, RPSN byl vypočten na 299,98 %. Částka 25 000 Kč byla žalobkyní převedena na účet žalované 27. 4 2023. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované odeslala oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2024, předaným téhož dne k poštovní přepravě. Před podáním žaloby byla žalované odeslána výzva k zaplacení dluhu právního zástupce žalobkyně ze dne, předaná k poštovní přepravě dne 20. 1. 2024.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [adresa]. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.
14. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně v žalobním návrhu uváděla, že žalovanou částku požaduje i z titulu bezdůvodného obohacení, což není skutkové tvrzení, ale jedná se o právní hodnocení. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl proto soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ale jakkoliv netvrdila, jakým konkrétním způsobem byla úvěruschopnost žalované předchůdkyní žalobkyně ověřena. Výpisem z účtu žalované má soud za prokázáno, že i přes vplacený úvěr od [Anonymizováno] byla měsíc před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru žalovaná na účtu v mínusu a že její odchozí platby většinově, a v to množství přes [Anonymizováno] plateb měsíčně, činily platby za hry a sázky S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a že nezkoumala řádně schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet, když nedostatek finančních prostředků a platební způsoby žalované nezaručovaly, že je schopna úvěr řádně splácet, a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ.
15. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované dne 27. 4. 2023 převodem na účet žalované vyplatila částku 25 000 Kč a dle žalobkyně žalovaná ničeho neuhradila. Žalovaná v řízení nenamítala, jakou částku uhradila na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovanou. Stejně tak žalovaná neuváděla žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka ze smlouvy (a všechna práva s ní spojená) postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 25 000 Kč, jak ostatně požadovala, a soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalované částku uhradit. V této části předmětu řízení tak byla žalobkyně úspěšná.
16. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.
17. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci na žádném splácení dle možností žalované ani nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat.
18. Soud tedy závěrem konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby. Takovýto výklad je pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.
19. Soud proto ve výroku II. tohoto rozsudku zbývající nároky žalobkyně na zaplacení sankčních poplatků a úroku z prodlení zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a soud zavázal převážně neúspěšnou žalovanou, aby převážně úspěšné žalobkyni, která měla neúspěch v poměrně nepatrné části, na náhradu nákladů řízení zaplatila částku ve výši 2 475 Kč, a to 1 023 Kč za zaplacený soudní poplatek a za právní zastoupení odměnu ve výši 900 Kč za tři úkony po 300 Kč dle § 14b vyhlášky 177/96 Sb., když žalobkyně svůj nárok vůči žalované uplatnila formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a ve skutkově obdobných věcech tak činí opakovaně, a 3x 100 Kč jako režijní paušál za tři úkony, vše zvýšeno o 21 % DPH, když zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Ve smyslu ustanovení § 149 a 160 o. s. ř. soud zavázal žalovanou, aby náhradu nákladů řízení uhradila žalobkyni do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.