Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 900 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 700 Kč, úroku z prodlení z částky 30 600 Kč ve výši 15 % ročně od 29. 4. 2023 do zaplacení a částky 2 936,63 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 704 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], se sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Šumperku dne 21. 5. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 33 536,63 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že distančním způsobem na adrese [Anonymizováno] uzavřela s žalovaným dne 1. 3. 2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 24 900 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena z občanského průkazu a prostřednictvím bankovního účtu. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v jedné splátce společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 230 Kč ke 30. dni od čerpání úvěru. Žalovaný si zvolil též službu [Anonymizováno] za poplatek 330 Kč a 3x požádal o odkad splatnosti úvěru o celkově 28 dní a splatnost úvěru tak nastala 28. 4. 2023. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho, žalobkyně proto v souladu s obchodními podmínkami požaduje též smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru za dobu od 29. 4. 2023 do 28. 7. 2023 ve výši 2 936,63 Kč. Před podáním žaloby, dne 24. 3. 2024, žalobkyně žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala k úhradě celé dlužné částky, žalovaný ovšem neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení byl zcela nečinný.
3. Ve věci bylo postupováno dle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z fotografie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně měla k dispozici pro ověření totožnosti žalovaného fotografii jeho občanského průkazu.
5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela ze zjištění, že žalovaný má pravidelné výdaje na půjčky ve výši [částka] měsíčně, za bydlení vynaloží [částka], žije v domácnosti [Anonymizováno], z nichž výdělečně činní jsou [Anonymizováno], další nezbytné výdaje jsou uvedeny ve výši [částka] a ostatní nezbytné výdaje [částka], výše ověřitelného příjmu byla [částka]. Rezerva pro výdaje byla uvedena částkou [částka]. Disponibilní příjem při minimálních výdajích ve výši [částka] byl vypočten na částku 6 700 Kč.
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním bylo zjištěno, že žalobkyně s žalovaným tuto smlouvu podepsali distančním způsobem dne 1. 3. 2023. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala žalovanému poskytnout úvěr 24 900 Kč převodem na jeho účet a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v jedné splátce ke 30. dni od čerpání úvěru společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 230 Kč. Žalovaný si dále zvolil službu [Anonymizováno] za poplatek 330 Kč.
7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli a z autorizace majitele účtu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 1. 3. 2023 zaslala částku ve výši 16 000 Kč a dne 17. 3. 2023 částku 8 900 Kč na účet č. [č. účtu], který patří žalovanému.
8. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 3. 2024 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně žalovaného vyzval k úhradě částky 34 306,91 Kč.
9. Z dalších předložených listin soud nečinil skutková zjištění, neboť skutkový stav rozhodný pro právní hodnocení byl dostatečně prokázán výše uvedenými důkazy.
10. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaný distančním způsobem podepsali dne 1. 3. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout na žádost žalovaného částku 24 900 Kč a žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit v jedné splátce ke 30. dni od vyplacení úvěru spolu s poplatkem, který při vyčerpání celé částky činil 6 230 Kč a s poplatkem za službu [Anonymizováno] ve výši 330 Kč. Při uzavření smlouvy měla žalobkyně k dispozici fotokopii občanského průkazu žalovaného. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost tak, že pracovala s ověřeným čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši [částka] a s minimálními výdaji [částka] za situace, kdy žalovaný žije v domácnosti s dalšími [Anonymizováno], z nichž [Anonymizováno] je výdělečně činný. Žalobkyně pak vypočetla žalovanému disponibilní příjem na částku 6 700 Kč, když ponechala rezervu [částka] a přihlédla k tomu, že žalovaný má pravidelnou měsíční splátku a půjčky. Z těchto údajů žalobkyně usoudila, že žalovaný bude schopen poskytnutou částku uhradit. Žalobkyně odeslala na účet žalovaného dne 1. 3. 2023 částku ve výši 16 000 Kč a dne 17. 3. 2023 částku 8 900 Kč. Žalovaný na poskytnuté plnění neuhradil ničeho a ani žádnou platbu netvrdil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě částky 34 306,91 Kč výzvou zaslanou právním zástupcem žalobkyně dne 24. 3. 2024.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka ([anonymizováno]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.
17. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale bylo prokázáno, že tak žalobkyně neučinila. Žalobkyně zjistila, že po odečtení příjmů a výdajů má žalovaný k dispozici 6 700 Kč, přesto s žalovaným uzavřela smlouvu, kterou se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 31 295 Kč za jeden měsíc od jejího poskytnutí. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobkyně neměla výdaje žalovaného žádným způsobem ověřené. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ, v případě, že žalobkyně neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila částku 24 900 Kč na jeho účet, přičemž žalovaný žádnou částku neuhradil. Žalovaný v řízení nenamítal ničeho, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení poskytnuté částky 24 900 Kč. Požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení je dle soudu předčasný, neboť s ohledem na neplatnost uvedené smlouvy nastává splatnost až 3 dny po právní moci tohoto rozsudku. Ve smyslu ustanovení § 160 o. s. ř. soud stanovil lhůtu k plnění do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu proto soud žalobu výrokem II. zamítl.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 704 Kč, přičemž tato částka představuje 48,4 % z jejich celkové výše, neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 74,2 % a neúspěšná v rozsahu 25,8 %, přičemž soud vycházel ze žalované částky a z částky tímto rozsudkem žalobkyni přiznané. Náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 342 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 252 Kč. Soud postupoval podle § 14b a. t., neboť žalobkyně opakovaně podává návrhy formulářového charakteru v obdobných věcech, jako např. ve sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Ve smyslu ust. § 149 a § 160 o. s. ř. soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni náhradu nákladů řízení uhradil do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.