Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 228 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení částky 28 318 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 73 046,00 Kč ve výši 12 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 432,36 Kč a zákonným úrokem prodlení z částky 68 546,00 Kč ve výši 12 % ročně od [datum] do zaplacení, pohledávky ve výši 14 970,18 Kč a úroku ve výši 72,86 % ročně z částky 59 982,01 Kč od [datum] do [datum] ve výši 6 166,55 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 59 982,01 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 226 713,00 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 68 546 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 73 046 Kč ve výši 12 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 432,36 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 68 546 Kč ve výši 12 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 14 970,18 Kč, úroku ve výši 72,86 % ročně z částky 59 982,01 Kč od [datum] do [datum], úroku ve výši 12 % ročně z částky 59 982,01 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 226 713 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě smlouvy byl žalovanému dne [datum] poskytnut na účet úvěr ve výši 61 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 72,86 % p. a., splatit v 48měsíčních splátkách ve výši 4 068 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2024. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] déle jak 65 dnů. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že počítala s údaji sdělenými žalovaným ve výši 16 340 Kč(důchod) a výdaji ve výši 10 481 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení ve výši 5 359 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS. Žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.
2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil.Soud učinil následující skutková zjištění:
3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne [datum], č. [hodnota], bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 61 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 188 928 Kč, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky 4 068 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 72,86 % ročně a byla dohodnuta jako pevná a nominální úroková sazba. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalovanému vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalovanému povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Návrh/smlouva byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Žalovaný smlouvu podepsal kódem.
4. Z výpisu z registru SOLUS ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný neměl v registru záznam.
5. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí průkazu.
6. Z potvrzení o provedených platbách ze dne [datum] soud zjistil, že na účet žalovaného byla připsána platba 61 000 Kč.
7. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že v měsících květnu a červnu 2024 mu byl vyplacen důchod v částkách 16 700 Kč.
8. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně počítala s ověřenými příjmy žalovaného ve výši ve výši 16 340 Kč (důchod) a výdaji ve výši 10 481 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení ve výši 5 359 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS.
9. Z Karty klienta soud zjistil, že žalovaný uhradil toliko 20 772 Kč.
10. Z předžalobní výzvy odeslané žalovanému dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky.
11. Z dalších důkazů soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný.Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:
12. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] podepsaným žalovaným a žalobkyní dne [datum], požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 61 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne [datum] byla částka 61 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 72,86 % p. a., splatit v 48měsíčních splátkách ve výši 4 068 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2024. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] déle jak 65 dnů. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v registru SOLUS a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI). V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalovaného ve výši 16 340 Kč(důchod) a výdaji ve výši 10 481 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení ve výši 5 359 Kč. Žalobkyně žalovanému zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
16. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobě vyhověl pouze ve výroku I. uvedeném rozsahu, když přiznaná částka odpovídá žalobkyní poskytnuté částce, od níž soud odečetl celkové platby žalovaného ve výši 20 772 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr, ohledně něhož strany uzavřely smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalovaného, ke kterému měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti). Co se týče výdajové stránky poměrů žalovaného, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovení výdajů dle životního minima a s výdaji na bydlení 5 621 Kč, kdy tyto výdaje jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje, výši splátky a výstup z nebankovního registru klientských informací dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá, jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalovaného na první pohled nepřiměřeně nízké, jako tomu bylo v daném případě. Důvěra v údaje sdělené žalovaným není na místě ani s ohledem na výši měsíčních splátek a výši příjmu žalovaného. Odrazem nesprávného posouzení úvěruschopnosti je i skutečnost, že žalovaný nebyl schopen úvěr splácet již od 5. splátky. Je tak zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost řádně nezkoumala a nezanalyzovala. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem.
17. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že právo na náhradu nákladů řízení by měl úspěšnější žalovaný, tomuto však v řízení žádné náklady nevznikly.
19. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 o. s. ř. jako 3denní, a to s ohledem na výši plnění.