Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 24.621 Kč s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 24.621 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části 11.220 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 35.841 Kč za dobu od [datum] do [datum], se 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 11.220 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a dále v částce 14.002 Kč, úroku ve výši 66,29 % ročně z částky 29.569,90 Kč za dobu od [datum] do [datum], úrokem ve výši 15 % ročně z částky 29.569,90 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně do celkové výše úroku, který dosáhne částky 103.276 Kč zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 35 841 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 35 841 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, částky 14 002 Kč a úroku ve výši 66,29 % ročně z částky 29 569,90 Kč od [datum] do [datum] ve výši 1 255,68 Kč, úroku ve výši 15 % z částky 29 569,90 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 103 276 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila skutečností, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě smlouvy byl žalovanému dne [datum] poskytnut na účet úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 66,29 % p. a., splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 1 793 Kč splatných vždy ke 14. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2023. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum], neboť žalovaný byl v prodlení s úhradou splátky č. [hodnota] a 5 déle jak 65 dnů. Žalobkyni s ohledem na prodlení vzniklo právo na smluvní pokuty u splátek č. [hodnota] a 5 po 499 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením po 200 Kč u splátek č. [hodnota] a 5. Po zesplatnění přirostl úrok vynesený do zesplatnění k jistině a také vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovaná částka byla tvořena částkou odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 34 443,51Kč (tvořené neuhrazenou jistinou 29 569,90 Kč a přirostlými úroky); smluvní pokutou dle bodu 6.1. smlouvy, ve výši 998 Kč s příslušenstvím; náklady vzniklými v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím; smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, v celkové výši k datu vyhotovení žaloby 14 002 Kč, úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 29 569,90 Kč od [datum] do zaplacení, když žalobkyně žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 66,29 % p. a. do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ve výši 15 % ročně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že počítala s ověřenými příjmy žalovaného ve výši 24 852 Kč a výdaji ve výši 8 775 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení ve výši 15 077 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS. Žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení dluhu, ale bezvýsledně.
2. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil.Soud učinil následující skutková zjištění:
3. Z návrhu na uzavření smlouvy/smlouvy o úvěru ze dne [datum], č. [hodnota], bylo zjištěno, že touto smlouvou se žalobkyně jako poskytovatel úvěru zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit činí 86 064 Kč, doba trvání úvěru byla 48 měsíců, celková výše splátky 1 793 Kč měsíčně. Zápůjční úroková sazba činila 66,29 % ročně a byla dohodnuta jako pevná a nominální úroková sazba. Sjednané úroky za poskytnutí úvěru běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Strany si sjednaly, že žalovanému vzniká povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V případě prodlení s úhradou splátky o více než 15 dní pak vznikla žalovanému povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč. Podle smlouvy v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tedy že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru, které se stávají součástí nové jistiny. Nadto bylo ve smlouvě sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Návrh/smlouva byl učiněn na formuláři připraveném žalobkyní (formulář se evidentně předtištěn, jsou do něj doplněny toliko údaje identifikující zprostředkovatele úvěru, klienta, základní údaje o poskytovaném úvěru a o maximální výši požadovaných úroků po zesplatnění, zbytek textu nemohl být jakkoliv měněn). Žalovaný smlouvu podepsal kódem.
4. Z výpisu z registru SOLUS ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný neměl v registru záznam.
5. Z fotokopie občanského průkazu bylo zjištěno, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného pomocí průkazu.
6. Z potvrzení o provedených platbách ze dne [datum] soud zjistil, že na účet žalovaného byla připsána platba 30 000 Kč.
7. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že v měsících dubnu až červenci 2023 mu byla vyplacena mzda v částkách v rozmezí od 23 003 Kč do 26 056 Kč.
8. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně počítala s ověřenými příjmy žalovaného ve výši 24 852 Kč a výdaji ve výši 8 775 Kč, kdy vypočetla, že žalovaný má volné zdroje ke splácení ve výši 15 077 Kč. Dále žalobkyně nahlížela do databází NRKI a SOLUS.
9. Z předžalobní výzvy ze dne 11 6. 2024 a podacího archu z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzývala k uhrazení dlužné částky 35 841 Kč s příslušenstvím a smluvních pokut do 15 dnů ode dne odeslání.
10. Z dalších důkazů soud nečinil žádní skutková zjištění, neboť jejich obsah nebyl s ohledem na právní posouzení pro rozhodnutí ve věci podstatný.Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:
11. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] podepsaným žalovaným a žalobkyní dne [datum], požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí úvěru v částce 30 000 Kč. Návrh na poskytnutí úvěru byl žalobkyní akceptován a dne [datum] byla částka 30 000 Kč vyplacena na účet uvedený žalovaným ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 48 měsíčních splátkách po 1 793 Kč, spolu s úrokem ve výši nominální sazby 66,29 % ročně neměnným po celou dobu splácení úvěru. Celkem se tak zavázal vrátit žalobkyni částku 86 064 Kč. Jiná odměna za poskytnutí úvěru ujednána nebyla. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v registru SOLUS a dále v nebankovním registru klientských informací (NRKI). V rámci prověřování úvěruschopnosti žalobkyně posuzovala příjem žalovaného plynoucí ze zaměstnání ve výši 24 852 Kč a výdaje ve výši 8 775 Kč. Žalobkyně tak počítala s volnými zdroji žalovaného ve výši 15 077 Kč. Žalobkyně žalovanému zasílala předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů ode dne jejího odeslání.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.Soud dospěl k následujícím právním závěrům:
15. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a žalobě vyhověl pouze ve výroku I. uvedeném rozsahu, když přiznaná částka odpovídá žalobkyní poskytnuté částce, od níž soud odečetl tři platby žalovaného po 1 793 Kč a úroku z prodlení za dobu od [datum], tedy ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty poskytnuté žalovanému v předžalobní upomínce. Ve zbytku žalobu zamítl. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr, ohledně něhož strany uzavřely smlouvu v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo ale prokázáno, že žalobkyně úvěruschopnost zkoumala a posoudila nedostatečně. Žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu žalovaného, ke kterému měla k dispozici potvrzení o výplatě mzdy a výpisy z účtu žalovaného (tedy splnila nezbytné minimum v rámci ověřování úvěruschopnosti). Co se týče výdajové stránky poměrů žalovaného, tak žalobkyně se spokojila pouze s paušálním stanovení výdajů dle životního minima a s výdaji na bydlení Kč, kdy tyto výdaje jakkoliv dále neověřila. V daném případě s ohledem na doložené příjmy, tvrzené výdaje, výši splátky a výstup z nebankovního registru klientských informací dle názoru soudu tak učinit měla a výdajovou stránku měla zkoumat podrobněji, ostatně jak je výše uvedeno, soudy dovodily, že poskytovatelé úvěrů mají povinnost zkoumat jak příjmovou stránku, tak výdajovou stránku poměrů spotřebitele a údaje získané od spotřebitele si ověřit, není tak přiléhává argumentace žalobkyně v jejím vyjádření, že nemá povinnost si ověřit výdaje klientů a nemusí zjišťovat dopodrobna jejich výdajovou stránku a navíc nemá jak si ji ověřovat. Takto má učinit zvláště za situace, kdy jsou výdaje (například na bydlení) žalovaného na první pohled nepřiměřeně nízké, jako tomu bylo v daném případě. Je tak zřejmé, že žalobkyně úvěruschopnost řádně nezkoumala. Soudy pak mají navíc povinnost vést poskytovatele úvěrů k tomu, aby řádně plnili své povinnosti, neboť předluženost spotřebitelů je závažný problém s celospolečenským dopadem.
16. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že právo na náhradu nákladů řízení by měl úspěšnější žalovaný, tomuto však v řízení žádné náklady nevznikly.
18. Lhůtu k plnění soud určil podle ustanovení § 160 o. s. ř. jako 3denní, a to s ohledem na výši plnění.