11 C 125/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 25. 2. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 570,53 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 14. 6. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , [adresa]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal mimo vrácení poskytnuté částky zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně celkovou částku ve výši 30 072 Kč sestávající z úroku, úhrady za poskytnutí úvěru, administrativní činnosti a umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 4 648 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a porušil tak sjednaná smluvní ujednání, když poslední splátku uhradil dne 11. 12. 2022. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024 původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny 11 482,22 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 389,09 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 5 307,45 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1 006,56 Kč, poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 1 949,68 Kč, smluvní pokuty 11 432,53 Kč, úroku z dlužné jistiny za období od 15. 8. 2022 do 1. 9. 2024 ve výši 7 169,97 Kč, zákonného úroku z prodlení ode dne prodlení do 1.9.2024 ve výši 6 032,41 Kč, úroku z úvěru ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 2. 9. 2024 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % z dlužné jistiny úvěru od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 389,09 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.

3. Usnesením ze dne 17. 3. 2025 č. j. 11 C 125/2025-36, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.

4. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 11. 4. 2025 soudu sdělila, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě informací získaných od žalovaného, jejich ověření příslušnými doklady a nahlédnutím do veřejných registrů. Tyto informace byly následně zaznamenány v žádosti o úvěr a byly ověřeny konkrétně pracovní smlouvou, výplatními páskami a důchodovým výplatním dokladem. Žalovaný ke svým majetkovým poměrům uvedl, že je invalidní důchodce a je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], IČ [IČO]. Jeho měsíční příjmy činí 21 368 Kč a výdaje 8 852 Kč a nemá žádnou vyživovací povinnost. Dále odkázala na rozsudek Krajského soud v Českých Budějovicích sp. zn.

5 Co 231/2020 ze dne 31. 7. 2020 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. 12 Co 367/2020.5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci se k takto navrhovanému postupu nevyjádřili, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemají námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

7. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 14. 6. 2021 mezi společností [právnická osoba]. coby věřitelem a žalovaným coby dlužníkem, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč s tím, že žalovaný vrátí žalobkyni částku celkem 65 072 Kč v celkem 14 měsíčních splátkách vždy po 4 648 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 %. Částka přesahující jistinu sestává z úroku ve výši 3 370 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru 17 150 Kč, nákladů za vyhodnocení úvěrového případu 3 252 Kč a poplatku za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti 6 300 Kč.

8. Z blíže neoznačené tabulky soud zjistil, že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně ve splátkách od 15. 6. 2021 do 11. 12. 2023 částku 44 934 Kč.

9. Z výplatních pásek žalovaného za měsíce březen a duben 2021 soud zjistil, že v těchto měsících byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 24 385 Kč a 10 825 Kč.

10. Z ústřižků složenek za období duben až červen 2021 soud zjistil, že žalovanému byl v té době vyplácen důchod 7 963 Kč měsíčně.

11. Z pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2017 soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na dobu neurčitou.

12. Ze žádosti o úvěr ze dne 14. 6. 2021 soud zjistil, že v této žalovaný uvedl své osobní údaje, dále uvedl, že je invalidní důchodce a že je zaměstnán, jeho měsíční příjmy činí 21 368 Kč a jeho výdaje 8 852 Kč, přičemž tyto sestávají z bydlení ve výši 3 000 Kč, osobních nákladů 3 860 Kč a splátek stávajících půjček 1 992 Kč.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024 soud zjistil, že touto smlouvou společnost [právnická osoba]. postoupila na žalobkyni pohledávky za svými dlužníky, kdy z přílohy č. 1 této smlouvy je patrné, že mezi postupovanými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným.

14. Z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 11. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl vyrozuměn o postoupení jeho pohledávky za společností [právnická osoba]. na žalobkyni.

15. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu ve výši 46 184,21 Kč.

16. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 14. 6. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 35 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí částku 35 072 Kč sestávající z úroku a poplatků, a to ve 14 měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkem částku 44 934 Kč. Dne 14. 10. 2024 společnost [právnická osoba]. postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn.

17. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve od 30. 9. 2021 (dále jen ZSÚ).

18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

20. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru,a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.

25. Soud si je přitom vědom, že smlouva byla uzavřena v době, kdy § 87 odst. 1 ZSÚ byl účinný ve znění, jak je citováno výše, a tudíž porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru způsobovalo toliko relativní neplatnost smlouvy a nebylo k ní přihlíženo z úřední povinnosti. Soud však na tomto místě konstatuje, že výše citované zákonné ustanovení je nezbytné vykládat v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, což má za následek, že i v případě neprověření schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet je smlouva absolutně neplatná, a to i dle znění zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před 28. 5. 2022, neboť články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES Evropského parlamentu a Rady musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. Závěry soudu uvedené v přecházejícím odstavci o povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru a následná sankce spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy v případě nedodržení této povinnosti se tak uplatní i v nyní projednávané věci.

26. V nyní projednávané věci tak soud předně konstatuje, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována k podání žaloby, neboť smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024 na ni byla předmětná pohledávka za žalovaným řádně postoupena. Dále soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 14. 6. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však společnost [právnická osoba]. nedostála.

27. Žalobkyně tvrdila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela její právní předchůdkyně z pracovní smlouvy, výplatních pásek a důchodových výplatních dokladů. Příjem žalovaného byl skutečně ověřen výplatními páskami a z ústřižků složenek. Nicméně soud na tomto místě konstatuje nebyla dostatečně prověřována výdajová stránka žalovaného, kdy tuto část je nezbytné při prověřování úvěruschopnosti zohlednit. Žalobkyně nezkoumala historii transakcí na bankovním účtu žalovaného ani jeho nájemní smlouvu, když především tvrzení o výdajích na bydlení ve výši 3 000 Kč a 3 860 Kč na další osobní náklady se jeví být zcela nevěrohodným. Tuto skutečnost je potřeba zohlednit i ve vztahu k tomu, že žalovaný sám uvedl, že již splácí přinejmenším jeden další úvěr ve výši 1 992 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že ač žalovaný do žádosti o úvěr uvedl skutečnosti o svých výdajích, tak tyto nejsou dostačující k ověření jeho úvěruschopnosti. Předmětem smlouvy o úvěru přitom byla částka 35 000 Kč s měsíčními splátkami 4 648 Kč. Jedná se tedy o částku na poměry žalovaného vysokou, a to především ve vztahu k výši měsíční splátky. Ze dvou předložených výplatních pásek i ze sdělení žalovaného je přitom patrné, že jeho příjem ze zaměstnání je nestabilní, když v březnu 2021 činila jeho mzda 24 385 Kč a oproti tomu v dubnu 2021 činila pouze 10 825 Kč. Z takto zjištěných skutečností tedy nelze postavit najisto, že by žalovaný byl schopen úvěr splácet. Jelikož žalobkyně fakticky nedoložila žádný další důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na tuto výzvu však reagovala pouze doklady ověřující příjem žalovaného a další doklady o zkoumání úvěruschopnosti soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje. Není tudíž ani přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudky Krajského soud v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 231/2020 a Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 367/2020, a to s odkazem na výše uvedené závěry o povinnosti zkoumat úvěruschopnost a rovněž s odkazem na již výše citovaná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

28. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 14. 6. 2021 je absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Soud však zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně v období od 15. 6. 2021 do 11. 12. 2023 uhradil celkem částku 44 934 Kč. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci představovala jistina částku 35 000 Kč, je zřejmé, že žalobce svou povinnost vůči žalobkyni zcela splnil.

29. Soud proto žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci úspěšný, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok II.).

31. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1 248 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 331 Kč (výrok III.).