Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 33 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 10 696 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 500 Kč od 29. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně částku 1 994,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 442 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 6. 7. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 44 196 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní dne 19. 2. 2025. Tvrdila, že na základě této smlouvy se zavázala poskytnout žalované úvěr s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit žalobkyni poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaná nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Mezi stranami byla pro případ prodlení žalované sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalobkyně uvedla, že ještě před uzavřením smlouvy ověřovala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr prostřednictvím aplikace Kontomatik, po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalované 52 000 Kč měsíčně a výdaje 25 000 Kč měsíčně. Dále žalovanou lustrovala v databázích NRKI, BRKI, REPI, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných OP. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, na úvěr neuhradila ničeho a z toho důvodu došlo dne 21. 5. 2025 k zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěru uhradila žalovaná na svůj dluh částku 6 500 Kč, k úhradě jistiny tedy zbývá 33 500 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky. Dlužná částka činí 44 196 Kč a skládá se z jistiny ve výši 33 500 Kč, smluvní pokuty od 29. 9. 2025 do 1. 7. 2026 ve výši 0,1 % denně z částky 33 500 Kč ve výši 9 246 Kč a nákladů vymáhání dle sazebníku ve výši 1 450 Kč.
2. Usnesením ze dne 13. 8. 2026, č. j. 11 C 177/2026-10, soud vyzval žalobkyni, aby svá tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalované doplnila tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.
3. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala podáním ze dne 27. 8. 2026, v němž zopakovala tvrzení uvedená v žalobě, a to, že ověřovala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr prostřednictvím aplikace Kontomatik, po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalované 52 000 Kč měsíčně a výdaje 25 000 Kč měsíčně, žalovanou lustrovala v databázích NRKI, BRKI, REPI, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných OP. Dále uvedla, že výpočet úvěruschopnosti je založen na algoritmickém vyhodnocení celkových měsíčních příjmů a výdajů, které systém určí z transakční historie, kdy jednotlivé položky na bankovním výpisu systémem jsou identifikovány a kategorizovány jako příjmy (tj. mzda, dávky, jiné pravidelné platby, případně vklady na bankovní účet) nebo výdaje (náklady na ubytování, stravu, dopravu, splátky půjček, spoření, pojištění a výdaje na volný čas). Tyto údaje jsou zpracovávány automatizovaně v rámci interního systému, který vyhodnocuje souhrnné ukazatele úvěruschopnosti žadatele.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 2. 2025 uzavřené prostřednictvím komunikace na dálku soud zjistil, že žalobkyně pod původní firmou [Anonymizováno] [Jméno žalobkyně]. se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 40 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, a to formou bezhotovostního převodu na účet žalované [IBAN]. Žalovaná se zavázala hradit smluvní úrok v pravidelných měsíčních splátkách ve výši úroku za období od předcházejícího dne splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti, a zbytek celkové částky k úhradě splatit nejpozději ke dni ukončení této smlouvy. Úrok byl sjednán ve výši 39,99 % měsíčně, roční sazba nákladů úvěru činila 5 621,92 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byl také Sazebník poplatků.
9. Ze Sazebníku poplatků soud zjistil, že náklady na vymáhání odpovídají částce 150 Kč při třech dnech po splatnosti, 500 Kč při sedmi dnech po splatnosti, 500 Kč při 14 dnech po splatnosti, 200 Kč při 20 dnech po splatnosti a 100 Kč při 25 dnech po splatnosti, kdy tyto částky se sčítají. Dále ze sazebníku soud zjistil, že pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení.
10. Z výpisu z účtu žalované IBAN [IBAN] za období od 5. 1. 2024 do 19. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaná opakovaně odesílá různé částky na účet označený [Anonymizováno], jedná se o vyšší desítky tisíc až nižší statisíce korun měsíčně, kdy jen za období od 19. 1. 2025 do 19. 2. 2025 takto odeslala více než 170 000 Kč. Za stejné období načerpala úvěry a zápůjčky v částce okolo 110 000 Kč, přičemž úvěry a zápůjčky čerpala žalovaná opakovaně i v předcházejících měsících. Pravidelný příjem žalované představuje výplata mzdy na účet od [Anonymizováno] [adresa], kdy v září 2024 jí byla vyplacena částka 57 609 Kč, v říjnu 2024 částka 61 334 Kč, v listopadu 2024 částka 38 632 Kč, v prosinci 2024 částka 61 298 Kč, v lednu 2025 částka 40 311 Kč a v únoru 2025 jí byla vyplacena částka 25 925 Kč. Zároveň příjmy žalované tvoří nepravidelné platby od různých osob, jejichž původ není soudu znám, např. v období od 19. 1. 2025 do 49. 2. 2025 obdržela od osoby jménem [jméno FO] celkem 32 000 Kč.
11. Z potvrzení o provedené platbě a z výpisu z účtu žalované č. [č. účtu] soud zjistil, že žalované byla dne 19. 2 2025 na její účet připsána částka 40 000 Kč.
12. Z dopisu ze dne 21. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalované, že vzhledem k opakovanému porušování podmínek smlouvy k témuž dni zesplatnila její úvěr a vyzvala ji k úhradě dlužné částky 92 147,18 Kč.
13. Z předžalobní upomínky ze dne 2. 6. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 45 820,97 Kč. Předžalobní upomínka byla žalované dle podacího archu odeslána dne 8. 6. 2026.
14. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 19. 2. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit sjednaný úrok ve výši 39,99 % měsíčně. Dále si strany pro případ prodlení sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení. Dopisem ze dne 21. 5. 2025 žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Předžalobní upomínkou ze dne 2. 6. 2026 žalobkyně opětovně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.
15. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).
16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
19. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
23. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
24. V nyní projednávané věci soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 19. 2. 2025 uzavřena smlouva úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr prostřednictvím aplikace Kontomatik, po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalované 52 000 Kč měsíčně a výdaje 25 000 Kč měsíčně, žalovanou lustrovala v databázích NRKI, BRKI, REPI, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných OP. Dále předložila výpis z účtu žalované za období od 5. 1. 2024 do 19. 2. 2025, ze kterého soud zjistil, že žalovaná má velmi vysoké výdaje, kdy opakovaně odesílá různé finanční částky na účet s názvem Buton Nicosia CY, a to v řádech vyšších desítek až nižších stovek tisíc korun měsíčně, a soudu se tyto výdaje žalované jeví jako podezřelé, neboť se jedná o výdaje jejichž původ není zřejmý a rovněž násobně převyšující příjem žalované ze zaměstnání. Pravidelný příjem ze zaměstnání za posledních 6 měsíců před uzavřením smlouvy přitom měla žalovaná v průměrné výši 47 518 Kč měsíčně. Dále z výpisu z účtu jednoznačně vyplývá, že žalovaná opakovaně čerpá úvěry, kdy jen za období jednoho měsíce bezprostředně předcházejícího měsíci uzavřené smlouvy načerpala z úvěrů a zápůjček okolo 110 000 Kč. Soud připouští, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, ale vyhodnotila ji nesprávně, neboť z předloženého výpisu z účtu žalované jednoznačně vyplývají důvodné pochybnosti o tom, zda žalovaná je schopna úvěr splácet.
25. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 19. 2. 2025 je dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalované právo pouze na vrácení jistiny bez nároku na zákonné úroky z prodlení či smluvní úrok, tj. na částku 33 500 Kč, která představuje rozdíl mezi poskytnout výší úvěru (40 000 Kč) a úhradami žalované na tento úvěr (6 500 Kč). Pokud žalovaná svůj dluh žalobkyni ve větší části nebo zcela splatila, bylo na ní, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdila, ale rovněž prokázala. Žalovaná však zůstala v řízení zcela pasivní.
26. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
27. Ve zbývající části, tj. co do částky 10 696 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 500 Kč od 29. 9. 2025 do zaplacení, soud žalobu výrokem II. zamítl.
28. Žalobkyně byla v řízení úspěšná z 69,5 %, žalovaná byla úspěšná z 30,5 % (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí). Z toho vyplývá, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši odpovídající 39 % (§142 odst. 2 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení žalobkyně za celkem tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) po 700 Kč dle § 14b odst. 1 bod 2 cit. vyhlášky a tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) cit. vyhlášky. Shora uvedené částky v celkové výši 2 400 Kč je pak ve smyslu § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. navýšit o 21% sazbu daně z přidané hodnoty (tedy o částku 504 Kč), neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Dále žalobkyni přísluší i náklady spojené se zaplacením soudního poplatku ve výši 1 768 Kč a jeho doplatku ve výši 442 Kč. Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 994,50 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
29. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1 768 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 442 Kč (výrok IV.).