11 C 192/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 4. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 126 130 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky dne 4. 4. 2023. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 71,73 % ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po 5 798 Kč. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a lustrací databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI) a zjistila, že žalovaný disponuje zdroji ke splácení úvěru. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a porušil tak sjednaná smluvní ujednání, když uhradil pouze 6 splátek úvěru v celkové výši 34 788 Kč. Žalobkyně proto smlouvu o úvěru dne 21. 1. 2024 zesplatnila, přičemž výše jistiny včetně úroku v té době činila 85 730,70 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužné původní jistiny ve výši 72 917,72 Kč a dlužného úroku ke dni zesplatnění ve výši 12 812,98 Kč, smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 398 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 85 730,70 Kč od 23. 1. 2024 do podání žaloby, tj. ve výši 39 002 Kč. Mimo žalované částky se žalobkyně domáhá i zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 87 128 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 71,73 % ročně z částky 72 917,72 Kč od 23. 1. 2024 do 15. 2. 2024 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 72 917,72 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 1. 2024 dosáhne částky 208 728 Kč.

2. Usnesením ze dne 23. 6. 2025 č. j. 11 C 192/2025-49 soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.

3. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 30. 6. 2025 soudu sdělila, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, fotografií občanského průkazu žalovaného, výplatními páskami a dále z formuláře hodnocení klienta a jeho prohlášení. Z předložených dokladů žalobkyně zjistila, že měsíční příjem žalovaného činí 38 000 Kč a měsíční náklady činí 26 765 Kč, čímž má žalovaný k dispozici rezervu ke splácení ve výši 10 535 Kč.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. K projednání věci soud nařídil na den 30. 9. 2025 jednání, k němuž se žalovaný bez předchozí omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně doručeno dne 14. 8. 2025. Soud proto dle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal bez přítomnosti žalovaného.

6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

7. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 4. 4. 2023 mezi žalobkyní coby poskytovatelem a žalovaným coby klientem, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč s tím, že žalovaný vrátí žalobkyni částku celkem 173 940 Kč ve 30 měsíčních splátkách vždy po 5 798 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 71,73 % ročně.

8. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že v tomto byly žalovanému poskytnuty informace o budoucím obsahu smlouvy o úvěru.

9. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný vyčíslil svůj pravidelný měsíční příjem na částku 38 300 Kč a své měsíční výdaje na částku 26 765 Kč, z toho výdaje na bydlení činí 8 419 Kč a další splátky u žalobkyně na částku 6 506 Kč. Dále žalovaný uvedl, že má 2 děti a výdaje s nimi spojené činí 6 980 Kč. Finanční rezerva žalovaného byla spočítána na částku 10 535 Kč. Dále zde žalovaný uvedl, že je zaměstnán od 1. 2. 2021 u společnosti , právnická osoba10. Z prohlášení klienta ze dne 4. 4. 2023 soud zjistil, že žalovaný se seznámil s obsahem smlouvy.11. Z dodatku č. 1 smlouvy o úvěru ze dne 4. 4. 2023, soud zjistil, že smlouva je uzavírána na dálku.12. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 6. 4. 2023 soud zjistil, že úvěr žalovaného byl schválen.13. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného má soud prokázané, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného.14. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný na poskytnutý úvěr splatil 34 788 Kč.15. Z potvrzení o platbě vystavených bankou [právnická osoba]. a z výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že žalovanému byla vyplacena za listopad 2022 mzda 53 059 Kč, za prosinec 2022 mzda 36 078 Kč, za leden 2023 mzda 40 104 Kč a za únor 2023 mzda 38 742 Kč.16. Z výpisů nebankovního registru klientských informací (NRKI) a registru SOLUS soud zjistil, že žalobkyně nahlédnutím do těchto databází zkoumala úvěruschopnost žalovaného.17. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že částka 80 000 Kč z bankovního účtu žalobkyně byla vyplacena na účet žalovaného dne 5. 4. 2023.18. Z výzev k zaplacení soud zjistil, že žalovaný byl dne 18. 12. 2023 a dne 17. 1. 2024 vyzýván k zaplacení dlužných splátek a zároveň byl upozorňován na možnost zesplatnění úvěru.19. Z oznámení ze dne 21. 1. 2024 soud zjistil, že k tomuto dni žalobkyně zesplatnila úvěr z důvodu prodlení žalovaného se splátkami a žalovaného vyzvala, aby neprodleně žalobkyni zaplatil částku 87 128 Kč sestávající z dlužné jistiny, úroku, smluvních pokut a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením.20. Z předžalobní výzvy ze dne 12. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. k zaplacení dluhu ve výši 87 128 Kč spolu s vyčíslenými smluvními pokutami a úroky. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána téhož dne.21. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 4. 4. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí celkem částku 173 940 Kč sestávající z jistiny, úroku a poplatků, a to ve 30 měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Žalovaný zaplatil na úvěru ve prospěch žalobkyně celkem částku 34 788 Kč rovnající se výši 6 splátek.22. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).23. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.24. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.25. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.27. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.28. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.29. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.30. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 4. 4. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála. Žalobkyně tvrdila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného a lustrací ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně soudu rovněž předložila výpisy z účtu žalovaného, ale pouze v takovém rozsahu, z něhož bylo patrné, že žalovanému v období listopadu 2022 až února 2023 byla vyplacena mzda, tuto skutečnost doložila i příslušnými výplatními páskami. Žádné další podklady, na základě kterých by bylo možné skutečně osvědčit další zjištění provedená žalobkyní, již soudu nepředložila.31. Soud tak konstatuje, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného byl jeho příjem výše uvedenými výpisy ověřen, když závěry žalobkyně o průměrné mzdě žalovaného ve výši 38 000 Kč jsou dokonce nižší, než jak tyto byly zjištěny z předložených výplatnic. Zároveň je však zapotřebí dodat, že žalobkyně nedostatečně prověřila výdajovou stránku žalovaného, když tuto část je nezbytné při prověřování úvěruschopnosti rovněž zkoumat a následně zohlednit. Žalobkyně nezkoumala historii transakcí na bankovním účtu žalovaného, pouze se spokojila s výpisy potvrzujícími připsání mzdy na jeho bankovní účet. Žalobkyně se rovněž nezabývala dalšími případnými závazky žalovaného, když z hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný má další splátkovou povinnost u žalobkyně. V případě této druhé splátkové povinnosti je pak zapotřebí podotknout, že tato je dokonce vyšší než v nyní projednávané věci. Stejně tak nebyla prověřována vyživovací povinnost žalovaného, když z hodnocení klienta je zřejmé, že žalovaný děti má. Soudu pak není v takovém případě jasné, jakým způsobem byla určena výše výdajů žalovaného ve vztahu k dětem na částku 6 980 Kč, když není především jasné, zda se jedná o platbu výživného či jak byla tato částka určena. Pro soud rovněž není dán věrohodný závěr o dalších výdajích žalovaného ve výši 4 860 Kč na další osobní náklady. Žádnou z tvrzených skutečností pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně fakticky nedoložila, proto soud její postup považuje za nedostatečný, posuzovala-li úvěruschopnost žalovaného pouze na základě interních listin bez dalších podkladů pro ověření sdělených informací. Z takto zjištěných skutečností tedy nelze postavit najisto, že by žalovaný byl schopen úvěr splácet. Jelikož žalobkyně nedoložila žádný další důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, lze uzavřít, že žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na tuto výzvu však reagovala pouze listinami, které již byly přiloženy k samotné žalobě, a další doklady o zkoumání úvěruschopnosti soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje. Soud proto uzavírá, že nebyla naplněna podmínka toho, že nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.32. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 4. 4. 2023 je dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 45 212 Kč, neboť právě tato částka je rozdílem mezi částkou poskytnutou žalovanému (80 000 Kč) a částkou, kterou již žalovaný zaplatil (34 788 Kč). Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni ve větší části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní.33. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části, tj. co do částky 41 916 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 87 128 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení, částky ve výši 39 002 Kč, úroku ve výši 71,73 % ročně z částky 72 917,72 Kč od 23. 1. 2024 do 15. 2. 2024 a úroku ve výši 15 % ročně z částky 72 917,72 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 1. 2024 dosáhne částky 208 728 Kč, žalobu výrokem II. zamítl.34. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci převážně úspěšný (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí), nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).