Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 18. 3. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] uzavřené dne 27. 7. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , sídlem [adresa], [adresa]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit spolu s příslušenstvím ve 13 měsíčních splátkách. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného sdělila, že tato byla posouzena na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, především pak z výše měsíčního čistého příjmu a zohledněním životního minima a měsíčních závazků. Dále byla úvěruschopnost žalovaného posuzována nahlédnutím do interního systému, insolvenčního rejstříku, živnostenského rejstříku a centrální evidence exekucí. Žalovaný poskytnuté finanční prostředky nevrátil řádně a včas. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla na základě smlouvy o prodeji části závodu postoupena nejprve na společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, , [adresa], následně smlouvou o postoupení pohledávek na společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, , sídlem [adresa], a poté další smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 20 000 Kč, smluvního úroku z jistiny ve výši 25,85 % ročně od 27. 7. 2017 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z jistiny od 28. 8. 2018 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 13. 6. 2025 č. j. 11 C 196/2025-44, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.
4. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala podáním ze dne 23. 6. 2025, v němž vzala žalobu co do zaplacení úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 20 000 Kč od 27. 7. 2017 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 28. 8. 2018 do 17. 12. 2023 zpět. Ke zkoumání úvěruschopnosti neuvedla ničeho.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Usnesením ze dne 25. 6. 2025 č. j. 11 C 196/2025-50, které nabylo právní moci dne 21. 7. 2025, soud řízení v souladu s učiněným částečným zpětvzetím žaloby zastavil.
7. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
8. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
9. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] uzavřené dne 27. 7. 2017 mezi společností [právnická osoba] coby věřitelem a žalovaným coby dlužníkem, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaný ve 13 měsíčních splátkách vrátí žalobkyni částku celkem 33 800 Kč, která sestává ze zapůjčených peněžních prostředků a nákladů úvěru 13 800 Kč. Výše jedné splátky byla sjednána na částku 2 600 Kč.
10. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, soud zjistil skutečnosti totožné s obsahem smlouvy o úvěru.
11. Z čestného prohlášení ze dne 27. 7. 2017 soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že žije u svých rodičů, kterým přispívá 1 300 Kč na provoz domácnosti.
12. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán jako ošetřovatel skotu s měsíčním příjmem 10 027 Kč a své výdaje vyčíslil na 8 800 Kč za stravné, bydlení a poplatky za energie a 3 170 Kč za splátky úvěrů. Průměrné měsíční výdaje žalovaného byly vypočteny na částku 6 285 Kč.
13. Z finanční analýzy soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vypočítala měsíční výdaje žalovaného na částku 6 285 Kč, čímž měly zůstat žalovanému volné finanční zdroje 2 742 Kč měsíčně, tudíž mu lze žádaný úvěr poskytnout.
14. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2017 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán v [Anonymizováno] [adresa] jako chovatel skotu s hodinovou mzdou á 75 Kč/hod. na dobu určitou do 31. 12. 2017.
15. Z výplatních pásek za měsíce duben až červen 2017 soud zjistil, že v daných měsících byla žalovanému vyplácena mzda ve výši 9 176 Kč v dubnu, 9 319 Kč v květnu a 11 588 Kč v červnu. Z výplatních pásek je dále patrné, že část mzdy byla žalovanému srážena na úhradu exekucí.
16. Ze smlouvy o prodeji části závodu ze dne 8. 9. 2018 soud zjistil, že tuto společnost [právnická osoba] prodala společnosti [právnická osoba]. část závodu představující soubor jmění sloužící k provozování divize spotřebitelských úvěrů, která byla samostatnou organizační složkou prodávající společnosti. Tato část závodu mimo jiné sestávala i z veškerých úvěrových smluv uzavřených prodávající společností. Z přílohy dané smlouvy soud zjistil, že takto byla předmětem prodeje i pohledávka prodávající společnosti za žalovaným.
17. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že touto společnost [právnická osoba]. postoupila pohledávku za žalovaným společnosti , právnická osoba18. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 soud zjistil, že tuto společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.19. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím své právní zástupkyně k okamžitému zaplacení dluhu ve výši 34 697,35 Kč. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 27. 2. 2020.20. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 12. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím své právní zástupkyně k okamžitému zaplacení dluhu ve výši 67 468,31Kč ve lhůtě 7 dnů.21. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 27. 7. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí částku 13 800 Kč sestávající z úroku a poplatků, a to ve 13 měsíčních splátkách ve výši 2 600 Kč. Pravomocným usnesením ze dne 25. 6. 2025 soud řízení v souladu s učiněným zpětvzetím žaloby co do uplatněného nároku na zaplacení smluvních úroků a zákonných úroků do 17. 12. 2023. Předmětem řízení je tak v současné době pouze jistina smlouvy o úvěru ve výši 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 12. 2023.22. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022 (dále jen ZSÚ).23. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.24. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.25. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.26. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.27. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.28. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.29. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.30. Soud si je zároveň vědom, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době, kdy § 87 odst. 1 ZSÚ byl účinný ve znění, jak je citováno výše, a tudíž porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru způsobovalo toliko relativní neplatnost smlouvy a nebylo k ní přihlíženo z úřední povinnosti. Soud však na tomto místě konstatuje, že výše citované zákonné ustanovení je nezbytné vykládat v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, což má za následek, že i v případě neprověření schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet je smlouva absolutně neplatná, a to i dle znění zákona o spotřebitelském úvěru ve znění před 28. 5. 2022, neboť články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES Evropského parlamentu a Rady musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. Závěry soudu uvedené v přecházejícím odstavci o povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele o poskytnutí úvěru a následná sankce spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy v případě nedodržení této povinnosti se tak uplatní i v nyní projednávané věci.31. V nyní projednávané věci soud předně konstatuje, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť smlouvami o postoupení pohledávek a smlouvou o prodeji části závodu byla pohledávka za žalovaným nejprve řádně postoupena na společnost [právnická osoba]., poté na společnost [právnická osoba] a následně na žalobkyni. Dále soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 27. 7. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Tuto povinnost však společnost [právnická osoba] nesplnila řádně.32. Žalobkyně tvrdila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela její právní předchůdkyně z informací vyžádaných žalovaným. Z těchto informací, které zároveň byly předloženy soudu, lze zjistit, že žalovaný bydlel u rodičů a jeho měsíční příjem činil přibližně 10 000 Kč. Ze mzdy mu byly strhávány prostředky sloužící k uspokojení exekucí. Již z těchto prokázaných tvrzení lze dospět k závěru, že s ohledem na výši mzdy a fakt, že ze mzdy jsou prováděny srážky ve prospěch exekučních řízení, je zřejmé, že žalovaný nebude schopen splácet měsíčně 2 600 Kč v souladu s uzavřenou smlouvou, neboť finanční prostředky v takovém případě nejsou dostatečné. Při posuzování úvěruschopnosti však není zřejmé, jakým způsobem byly vypočteny výdaje žalovaného, přičemž jejich vyčíslení na částku 6 285 Kč soud považuje za zcela nevěrohodné a účelové s úmyslem vyhovět podmínkám pro uzavření úvěrové smlouvy. Rovněž je nezbytné poukázat na rozpor mezi přijatým závěrem o měsíčních výdajích žalovaného a vyplněnými údaji v žádosti o poskytnutí úvěru, kde je uvedeno, že za stravné, bydlení a poplatky za energie žalovaný hradí součtem 8 800 Kč a dále splácí úvěry ve výši 3 170 Kč. Tato tvrzení jsou nejen v přímém rozporu s konečným výpočtem výdajů žalovaného, ale je z nich jasně patrné, že takto vyčíslené výdaje převyšují příjmy žalovaného. Z takto učiněných zjištění dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila správně schopnost žalovaného úvěr splácet, když nebylo prokázáno, že by žalovaný při pohledu na jeho příjmovou a výdajovou stránku mohl unést splácení dalšího úvěru.33. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 27. 7. 2017 je dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na zákonné úroky z prodlení či smluvní pokutu, tj. na částku 20 000 Kč. Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni částečně nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní.34. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.35. Ve zbývající části, která po částečném zastavení řízení zůstala předmětem tohoto řízení, tj. co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 12. 2023 do zaplacení, zamítl.36. Co se týče nákladů řízení soud konstatuje, že v části, v níž bylo usnesením ze dne 25. 6. 2025 rozhodnuto o částečném zastavení řízení, shledává zavinění na zpětvzetí žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. věty první na straně žalobkyně. O nákladech řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci převážně úspěšný (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí), nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků (výrok II.).37. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok III.).