Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 20 450 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 850 Kč od 9. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 219 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 11. 7. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 21 850 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 15. 12. 2022. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru na částku 25 000 Kč, přičemž se žalovaná zavázala mimo vrácení zapůjčené částky zaplatit žalobkyni i souhrnný poplatek 2 450 Kč, to vše v opakujících se týdenních splátkách ve výši 758 Kč. Poplatek sestává z odměny obchodního zástupce za hotovostní výběr týdenních splátek v místě bydliště žalované, z nákladů na jízdy s tím spojené, z administrativního zpracování úvěru, ze zavedení do systému účtování, z tisku a zhotovení potřebných dokumentů a dalších. Stran ověřování úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že tato byla řádně posouzena kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou rodného čísla žalované u společnosti [právnická osoba], nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolou zaměstnání, platební historií žalované u žalobkyně a dle vlastních odborných vědomostí obchodního zástupce žalobkyně a kontrolou předložených dokumentů. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 23 600 Kč, nicméně úvěr splácela nepravidelně. Dlužná částka sestává z 83,47 % z nesplacené jistiny a z 16,53 % z úroku za poskytnutí úvěru. Kromě dlužné částky žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z žalované částky od 9. 2. 2024 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 18. 7. 2025 č. j. 11 C 228/2025-16, soud vyzval žalobkyni, aby svá tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalované doplnila tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.
4. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 30. 7. 2025 zopakovala skutečnosti již uvedené v žalobě.
5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaná se k takto navrhovanému postupu nevyjádřila, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 15. 12. 2022 mezi žalobkyní coby úvěrující společností a žalovanou coby spotřebitelem, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem 4 950 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 7 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso 8 000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách v hotovosti ve výši 757,50 Kč s úhradou první splátky dne 22. 12. 2022.
8. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaná si zapůjčila uzavřením smlouvy o úvěru od žalobkyně 25 000 Kč a zavázala se vrátit jí částku 45 450 Kč v 60 týdenních splátkách po 757,50 Kč.
9. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že v této žalovaná vyplnila své osobní údaje a dále uvedla, že její měsíčním mzda činí 11 552 Kč a další příjem 8 529 Kč. Celkem své příjmy vyčíslila na 19 861 Kč. Své měsíční výdaje pak vyčíslila na částku 9 492 Kč.
10. Z listiny označené jako informace o smlouvě: 13-452090 soud zjistil, že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 23 600 Kč.
11. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení nedoplatku úvěru ve výši 21 850 Kč.
12. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi účastníky byla dne 15. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně zapůjčila žalované finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí částku 20 450 Kč sestávající z úroku a poplatků, a to v pravidelných splátkách. Dopisem ze dne 24. 10. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 21 850 Kč.
13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).
14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
16. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
17. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
20. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
21. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15. 12. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála. Při posouzení úvěruschopnosti žalované totiž vycházela pouze z lustrací ve veřejně dostupných databázích a tvrzení žalované. Takový postup se jeví být nedostatečný, neboť žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně v daném případě spoléhala především na tvrzení žalované, nicméně tato samotná nemohou bez dalších zjištění obstát. Co se týče příjmové stránky, tak tuto žalovaná vyčíslila v evidenční kartě klienta, nebylo však prokázáno, že uvedené údaje odpovídají skutečné výši příjmů žalované, když výplatní pásky žalované nebyly soudu předloženy. Především však z evidenční karty klienta ani z jiných listin však není zřejmé, jakým způsobem byly vypočteny výdaje žalované, přičemž jejich vyčíslení na částku 9 492 Kč soud považuje za zcela nevěrohodné. Je sice pravdou, že karta byla opatřena podpisem žalované, a tudíž lze předpokládat, že své výdaje takto vyčíslila ona sama, to však nezbavovalo žalobkyni ověřovat tuto stránku i z jiných zdrojů, jako např. prověřením historie transakcí na bankovním účtu žalované nebo nájemní smlouvou. Soud tedy dospěl k závěru, že ač žalovaná do evidenční karty uvedla skutečnosti o své osobě, tak tyto nejsou dostačující k ověření jeho úvěruschopnosti. Pakliže žalobkyně nepředložila soudu žádné další podklady o zkoumání úvěruschopnosti, je nezbytné uzavřít, že v projednávané věci nebyla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána. Jelikož žalobkyně fakticky nedoložila žádný další důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalované, považuje soud zkoumání úvěruschopnosti za nedostatečné, neboť žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně na tuto výzvu však reagovala pouze zopakováním tvrzení uvedených v žalobě a další doklady o zkoumání úvěruschopnosti žalované soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje.
22. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 15. 12. 2022 je dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Na tomto závěru nemohl nic změnit ani rozpor mezi tvrzeními žalobkyně a zjištěními soudu stran sjednaného úroku, když žalobkyně tvrdila, že k poskytnutému úvěru nebyl sjednán úrok, ale pouze poplatky, nicméně ze samotné úvěrové smlouvy vyplývají jiné skutečnosti. S ohledem na závěry přijaté stran neplatnosti smlouvy se soud tímto rozporem již dále nezabýval.
23. Žalobkyně tak má vůči žalované právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v dosud nezaplacené výši a bez nároku na zákonné úroky z prodlení, tj. na částku 1 400 Kč. Pokud žalovaná svůj dluh žalobkyni zcela nebo z větší, než z prokázané části splatila, bylo na ní, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdila, ale rovněž prokázala. Žalovaná však zůstala v řízení zcela pasivní. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
24. Ve zbývající části, tj. co do částky 23 600 Kč a zákonného úroku z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.
25. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla v projednávané věci převážně úspěšná, nicméně podle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).
26. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 874 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 219 Kč (výrok IV.).