Výrok
I. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 22 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 500 Kč od 17. 10. 2024, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 225 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 20. 8. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], uzavřené dne 6. 2. 2024 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba].[IČO] IČO, , se sídlem [adresa]. V žalobě uváděla, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem a dalšími ve smlouvě sjednanými platbami v pravidelných měsíčních splátkách po 7 500 Kč, dostal se však do prodlení se splátkou splatnou k datu 15. 4. 2024. Právní předchůdce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky, avšak bezúspěšně. Dlužná částka činí 22 500 Kč a představuje tři neuhrazené splátky úvěru po 7 500 Kč. Kromě dlužné částky žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od 17. 10. 2024 do zaplacení. Žalovaná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2024.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 8. 9. 2025, č. j. 11 C 277/2025-41, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětných smluv o úvěru tuto právní předchůdce žalobkyně posoudil. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila. Žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
6. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uzavřené dne 6. 2. 2024 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to převodem ve prospěch jeho bankovního účtu č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal, že tyto prostředky právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí úrok v celkové výši 90 000 Kč, který odpovídal zápůjční úrokové sazbě ve výši 15 % měsíčně, a to ve dvanácti pravidelných splátkách splatných vždy k 15. dni příslušného měsíce. Z přílohy č. 1 úvěrové smlouvy vyplývá, že se žalobkyně před poskytnutím úvěru zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, přičemž vycházela z toho, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 33 966 Kč, jeho náklady na bydlení činí 3 000 Kč měsíčně a pravidelné finanční závazky činí 2 715 Kč měsíčně.
8. Z listiny s názvem Detail pohybu – bezhotovostní platba bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 6. 2. 2024 na jeho účet č. [č. účtu] částku 50 000 Kč.
9. Z upomínek ze dne 22. 4. 2024 a 5. 5. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzýval žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru.
10. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023 a z předávacího protokolu č. [hodnota] k této smlouvě ze dne 1. 10. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 6. 2. 2024.
11. Z listin označených jako Oznámení o postoupení pohledávky, výzva k úhradě dluhu ze dne 6. 10. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného o postoupení pohledávky ve výši 45 000 Kč, vzniklé z titulu neuhrazených pravidelných měsíčních splátek zesplatněného úvěru ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 6. 2. 2024. Současně jej vyzvala k úhradě dlužné částky 51 400 Kč na účet nového věřitele.
12. Z rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne 5. 2. 2025, č. j. 3 C 138/2024-57 soud zjistil, že tímto rozsudkem bylo žalovanému mimo jiné uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba]. částku 50 000 Kč jako jistinu ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřenou mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným dne 6. 2. 2024.
13. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.
14. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 6. 2. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a zaplatit sjednaný úrok ve výši 90 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky v souladu se smlouvou poskytl. Pohledávka za žalovaným sestává z nezaplacených splátek úvěru ve výši 45 000 Kč byla postoupena na současnou žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.
15. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), které zároveň vykazují znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 11. 3. 2024 (dále jen ZSÚ).
16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
19. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem22. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.23. V nyní projednávané věci tak soud předně konstatuje, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována k podání žaloby, neboť rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023 a předávacím protokolem ze dne 1. 10. 2024 na ni byla předmětná pohledávka za žalovaným řádně postoupena. Dále soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 6. 2. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Právní předchůdce žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byl oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však právní předchůdce žalobkyně nedostál.24. Žalobkyně v dané věci netvrdila, že by její právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na výzvu soudu, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětných smluv o úvěru tuto právní předchůdce žalobkyně posoudil, nereagovala. Z předložených listin pouze vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru vycházel z toho, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí 33 966 Kč, jeho náklady na bydlení činí 3 000 Kč měsíčně a pravidelné finanční závazky 2 715 Kč měsíčně, tyto skutečnosti však nebyly prokázány. Pakliže žalobkyně nepředložila soudu žádné další podklady o zkoumání úvěruschopnosti, a to především ke zkoumání příjmů a výdajů žalovaného, je nezbytné uzavřít, že v projednávané věci nebyla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Jelikož žalobkyně fakticky nedoložila žádný další důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, považuje soud zkoumání úvěruschopnosti za nedostatečné, neboť právní předchůdce žalobkyně si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.25. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 6. 2. 2024 je dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru bez nároku na zaplacení úroků či dalších poplatků a bez nároku na zákonné úroky z prodlení. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení tří dlužných splátek po 7 500 Kč v celkové výši 22 500 Kč. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 C 138/2024 bylo právní předchůdkyni žalobkyně přiznáno právo na zaplacení celé jistiny z úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota], uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně dne 6. 2. 2024. Žalobkyně tak již nemá nárok na úhradu jakékoliv částky z předmětné úvěrové smlouvy. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci zcela úspěšný, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok II.).27. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 1 písm. c), odst. 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 900 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 225 Kč (výrok III.).