Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 7 120 Kč smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 880 Kč od 21. 7. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 26. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 120 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 20. 6. 2025 č. [Anonymizováno]. Smlouva byla uzavřena s žalovaným coby osobou podnikající. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 30 dnů od uzavření smlouvy. Mimo poskytnuté částky se žalovaný zavázal zaplatit 1 580 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru a dále 300 Kč jako poplatek za přijetí a posouzení žádosti o úvěr. Mimo to si smluvní strany ujednaly, že v případě prodlení bude úrok z prodlení činit 0,5 % denně z dlužné částky, a rovněž, že smluvní pokutu ve výši 50 % z celkové dlužné částky v případě marného uplynutí 15 dnů od počátku prodlení. Žalovaný ve sjednané době ani později úvěr nesplatil. Celkově žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 1 580 Kč, smluvní pokuty 4 440 Kč a poplatků ve výši 1 100 Kč. Mimo to se žalobkyně domáhá nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 880 Kč od 21. 7. 2025 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 5. 1. 2026, č. j. 11 C 320/2025-36, soud vyzval žalobkyni, aby žalobní tvrzení doplnila o sdělení, zda a jak posuzovala, jestli žalovaný skutečně vystupoval při uzavírání smlouvy jako podnikatel, případně zda a jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného.
4. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
8. Ze smlouvy o úvěru na podporu a rozvoj podnikání č. [Anonymizováno] uzavřenou mezi účastníky dne 20. 6. 2025 soud zjistil, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet 7 000 Kč na nákup zboží nebo materiálu a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 20. 7. 2025 a dále žalobkyni zaplatit poplatek ve výši celkem 1 580 Kč. Celkově se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit 8 880 Kč. Součástí smlouvy bylo i prohlášení žalovaného, že při uzavírání smlouvy vystupuje jako podnikatel.
9. Z výpisu [právnická osoba]. soud zjistil, že na základě výše uvedené smlouvy byla dne 20. 6. 2025 zaslána z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného částka 7 000 Kč.
10. Z výpisu komunikace se žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr, který žalovaný následně nehradil a byl vyzýván k jeho úhradě.
11. Z výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 4. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 14 114 Kč.
12. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 8. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. k zaplacení dluhu ve výši 22 040,60 Kč spolu s vyčíslenými smluvními pokutami a úroky. Z přiložené dodejky datové zprávy bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 8. 2025.
13. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku žalované soud zjistil, že této vzniklo živnostenské oprávnění dne 27. 1. 2014 v oboru výroby, obchodu a služeb jinde nezařazených.
14. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelem bankovního účtu č. [č. účtu] je žalovaný, a že na tento bankovní účet byla v červnu 2025 připsána částka 7 000 Kč odeslaná z bankovního účtu žalobkyně.
15. Po skutkové stránce soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 20. 6. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí do 30 dnů a současně žalobkyni zaplatí částku 1 880 Kč coby poplatek za poskytnutí a služby k úvěru. Žalovaný se rovněž smlouvou zavázal v případě prodlení úhrady smluvní pokuty a smluvního úroku z prodlení. Žalovaný je dle veřejně dostupné části živnostenského rejstříku osobou samostatně výdělečně činnou, a to od 27. 1. 2014.
16. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), které zároveň vykazují znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ).
17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
18. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
19. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
20. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
21. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
22. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. V nyní projednávané věci žalobkyně tvrdila, že mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru a žalovaný při uzavírání této smlouvy vystupoval v pozici podnikatele. Soud se proto v prvé řade zabýval otázkou, zda skutečně žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu jako podnikatel nebo jako spotřebitel a dospěl k závěru, že ačkoli žalobkyně předmětnou smlouvu označila jako „smlouvu o úvěru na podporu a rozvoj podnikání“, tak tuto skutečnost dovozuje toliko z formuláře smlouvy, který je takto označen a ve kterém je žalovaný označený jako podnikatel svým identifikačním číslem (IČO). K tomuto soud uvádí, že pouze na základě toho, že ve smlouvě je dlužník specifikován mimo jiné i svým podnikatelským číslem, případně že dlužník je i přímo označen za fyzickou osobu podnikající na základě živnostenského oprávnění, nelze učinit závěr, že se v dané věci jedná o úvěr poskytnutý v souladu s podnikatelskou činností žalovaného, a tedy o úvěr, na který nedopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Taktéž ani obecná fráze uschovaná uvnitř smlouvy o tom, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupuje jako podnikatel, není dostatečným podkladem pro takový závěr. V takovém případě by se naopak jednalo o obcházení zákona, přičemž je povinností soudu klást důraz na zkoumání fakticity, nikoli aplikaci formálního kritéria (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1428/2018). Soud na tomto místě uvádí, že především z výpisů z bankovního účtu žalovaného, na který mu byly finanční prostředky zaslány, nelze jednoznačně určit, že by tento žalovaný využíval k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výpisu za měsíc červen je patrné nejen to, že žalovanému byly finanční prostředky zaslány, ale že bankovní účet užíval pro své osobní potřeby a pro platby zjevně nesouvisející s jeho podnikáním. Tímto ani žádným jiným důkazem tedy nebylo prokázáno, že by žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako podnikatel. Soud žalobkyni k doplnění takových skutečností výslovně vyzýval tato však na danou výzvu nereagovala. Bylo přitom věcí žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval v pozici podnikatele či spotřebitele. Na této skutečnosti nic nemění ani skutečnost, zda byla předmětná smlouva uzavírána se žalovaným osobně nebo zda byla uzavírána prostřednictvím prostředků umožňujících komunikaci na dálku. Pokud se žalobkyně spoléhala na formální odkaz obsažený v příslušné smlouvě o úvěru v tom směru, že žalovaný ke své osobě uvedl své IČO a podepsal zjevně předpřipravený formulář, nepostupovala správně, neboť zjevně vycházela z formálního kritéria spočívající v použití předpřipravených formulací a použití údaje IČO u žalovaného. Takový přístup ale soud nepovažuje za správný, neboť na základě aplikace těchto formálních kritérií by bylo umožněno zjevné obcházení zákonné kogentní úpravy stran ochrany slabší smluvní strany (spotřebitele). Soud proto danou smlouvu nepovažuje za uzavřenou na straně úvěrovaného (žalovaného) jako s podnikatelským subjektem, který smlouvu uzavřel v souvislosti se svým podnikáním, ale jako se spotřebitelem, s cílem zastřít skutečné postavení smluvních stran a obejít tak předpisy o ochraně spotřebitele. Proto se dále zabýval tím, zda předmětná smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, v prvé řadě, zda se žalobkyně zabývala úvěruschopností žalovaného.
24. K tomuto soud obecně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého, ale i pozici věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. To však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
25. V nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, v níž žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele. Daná smlouva se tudíž řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splatit spotřebitelský úvěr, a poskytnout mu úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, když úvěruschopnost žalovaného vůbec nezkoumala, resp. žádnou skutečnost ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti ani netvrdila. Žalobkyně, ač soudem vyzvána, soudu nepředložila žádnou listinu, dle které by bylo možno z majetkových poměrů žalovaného zjistit jeho schopnost poskytnutý úvěr splatit. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavření předmětné smlouvy.
26. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 20. 6. 2025 je smlouvou o spotřebitelském úvěru, která je zároveň dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 7 000 Kč, kterou žalovanému skutečně poskytla. Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni z části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že na předmětnou úvěrovou smlouvu žalovaný neuhradil ničeho.
27. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
28. Ve zbývající části, tj. co do částky 7 120 Kč smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 880 Kč od 21. 7. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, žalobu výrokem II. zamítl.
29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci převážně, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).
30. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok IV.).