Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 5 240 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 035 Kč od 7. 7. 2025 do 4. 10. 2025 a ve výši 0,1 % denně z částky 8 035 Kč od 5. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 29. 10. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 240 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 16. 5. 2025. Smlouva byla uzavřena s žalovaným coby osobou podnikající, což žalobkyně ověřovala výpisem žalovaného z živnostenského rejstříku. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 15. 6. 2025, datum splatnosti úvěru bylo následně po dohodě účastníků odloženo na 6. 7. 2025. Mimo poskytnuté částky se žalovaný zavázal zaplatit 3 035 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Mimo to si smluvní strany ujednaly, že v případě prodlení bude úrok z prodlení činit 0,5 % denně z dlužné částky pro prvních 90 dnů prodlení a následně ve výši 0,1 % denně. Žalovaný ve sjednané době ani později úvěr nesplatil. Celkově žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 3 035 Kč, úroku ve výši 205 Kč a poplatků ve výši 2 000 Kč. Mimo to se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 035 Kč od 7. 7. 2025 do 4. 10. 2025 a ve výši 0,1 % denně z téže částky od 5. 10. 2025 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 11 C 334/2025-47, soud vyzval žalobkyni, aby žalobní tvrzení doplnila o sdělení, zda a jak posuzovala, jestli žalovaný skutečně vystupoval při uzavírání smlouvy jako podnikatel, případně zda a jak posuzovala před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalovaného.
4. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
8. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru číslo [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 16. 5. 2025 soud zjistil, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet 5 000 Kč v rámci podnikatelské činnosti žalovaného. Podnikatelskou činností se pak dle smlouvy rozumí investice do dlouhodobého majetku a financování běžné provozní činnosti a nákladů souvisejících s podnikáním. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit do 30 dnů od uzavření smlouvy a dále žalobkyni zaplatit poplatek ve výši celkem 3 035 Kč, případně 1 204 Kč po slevě, a úrok 205 Kč. Součástí smlouvy bylo i čestné prohlášení žalovaného, že při uzavírání smlouvy vystupuje jako podnikatel a poskytnuté prostředky použije na pokrytí svých podnikatelských potřeb.
9. Z dodatku ke smlouvě o podnikatelském úvěru číslo [Anonymizováno] soud zjistil, že splatnost smlouvy o úvěru byla odložena do 6. 7. 2025.
10. Z potvrzení o platbě vystavené společností [právnická osoba]. soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byla dne 16. 5. 2025 odeslána částka ve výši 5 000 Kč na bankovní účet žalovaného.
11. Z fotokopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného.
12. Z výzev k okamžitému zaplacení dluhu ze dne 11. 7. 2025, ze dne 16. 7. 2025, ze dne 21. 7. 2025 a ze dne 26. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dluhu včetně vyčísleného úroku z prodlení.
13. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím své právní zástupkyně k zaplacení dluhu ve výši 10 240 Kč spolu s vyčíslenými úroky. Z přiložené dodejky datové zprávy bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána téhož dne.
14. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku žalovaného soud zjistil, že mu vzniklo živnostenské oprávnění dne 27. 1. 2014 v oboru výroby, obchodu a služeb jinde nezařazených.
15. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelem bankovního účtu č. [č. účtu] je žalovaný, a že na tento bankovní účet byla v květnu 2025 připsána částka 5 000 Kč odeslaná z bankovního účtu žalobkyně.
16. Po skutkové stránce soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 16. 5. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí do 30 dnů a současně žalobkyni zaplatí částku 3 035 Kč, případně 1 204 Kč po slevě, coby poplatek za poskytnutí úvěru a úrok ve výši 205 Kč. Žalovaný se rovněž smlouvou zavázal v případě prodlení úhrady smluvního úroku z prodlení. Žalovaný je dle veřejně dostupné části živnostenského rejstříku osobou samostatně výdělečně činnou, a to od 27. 1. 2014.
17. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), které zároveň vykazují znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ).
18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
19. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
20. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
21. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
22. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
23. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
24. V nyní projednávané věci žalobkyně tvrdila, že mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru a žalovaný při uzavírání této smlouvy vystupoval v pozici podnikatele. Soud se proto v prvé řade zabýval otázkou, zda skutečně žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu jako podnikatel nebo jako spotřebitel a dospěl k závěru, že ačkoli žalobkyní byla smlouva označena jako smlouva o podnikatelském úvěru, tak tuto skutečnost dovozuje toliko z formuláře smlouvy, která je takto označená a ve které je žalovaný označený jako podnikatel svým identifikačním číslem (IČO). K tomuto soud uvádí, že pouze na základě toho, že ve smlouvě je dlužník specifikován mimo jiné i svým podnikatelským číslem, případně že dlužník je i přímo označen za fyzickou osobu podnikající na základě živnostenského oprávnění, nelze učinit závěr, že se v dané věci jedná o úvěr poskytnutý v souladu s podnikatelskou činností žalovaného, a tedy o úvěr, na který nedopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Taktéž ani obecná fráze uschovaná uvnitř smlouvy o tom, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupuje jako podnikatel a podnikatelskou činností se rozumí investice do dlouhodobého majetku a financování běžné provozní činnosti a nákladů souvisejících s podnikáním není dostatečným podkladem pro takový závěr. Stejně tak je to i v případě čestného prohlášení opatřeného obecnou floskulí o tom, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupuje jako podnikatel a poskytnuté prostředky použije ke své podnikatelské činnosti. V daném případě soud naopak uzavřenou smlouvu považuje za pokus o obcházení zákona, přičemž je povinností soudu klást důraz na zkoumání fakticity, nikoli aplikaci formálního kritéria při posuzování, zda předmětná smlouva byla uzavřena se žalovaným coby fyzickou osobou podnikající (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1428/2018). Soud na tomto místě uvádí, že především z výpisů z bankovního účtu žalovaného, na který mu byly finanční prostředky zaslány, nelze jednoznačně určit, že by tento žalovaný využíval k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výpisu za měsíc květen je patrné nejen to, že žalovanému byly finanční prostředky zaslány, ale že bankovní účet užíval pro své osobní potřeby a pro platby zjevně nesouvisející s jeho podnikáním. Tímto ani žádným jiným důkazem tedy nebylo prokázáno, že by žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako podnikatel. Soud žalobkyni k doplnění takových skutečností výslovně vyzýval, tato však na danou výzvu nereagovala. Bylo přitom věcí žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval v pozici podnikatele či spotřebitele. Pokud se žalobkyně spoléhala na formální odkaz obsažený v příslušné smlouvě o úvěru a na čestné prohlášení, jež bylo autorizováno prostřednictvím SMS zprávy v na vteřinu stejný čas, kdy žalovaný měl požádat o poskytnutí úvěru a dále spoléhala na to, že žalovaný ke své osobě uvedl své IČO a podepsal zjevně předpřipravený formulář, nepostupovala správně, neboť zjevně vycházela z formálního kritéria spočívající v použití předpřipravených formulací a použití údaje identifikačního čísla fyzické podnikající osoby u žalovaného. Takový přístup ale soud nepovažuje za správný, neboť na základě aplikace těchto formálních kritérií by bylo umožněno zjevného obcházení zákonné kogentní úpravy stran ochrany slabší smluvní strany (spotřebitele). Soud proto danou smlouvu nepovažuje za uzavřenou na straně úvěrovaného (žalovaného) jako s podnikatelským subjektem, který smlouvu uzavřel v souvislosti se svým podnikáním, ale jako se spotřebitelem, s cílem zastřít skutečné postavení smluvních stran a obejít tak předpisy o ochraně spotřebitele. Proto se dále zabýval tím, zda předmětná smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, v prvé řadě, zda se žalobkyně zabývala úvěruschopností žalovaného.
25. K tomuto soud obecně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého, ale i pozici věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. To však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
26. V nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, v níž žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele. Daná smlouva se tudíž řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splatit spotřebitelský úvěr, a poskytnout mu úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, když úvěruschopnost žalovaného vůbec nezkoumala, resp. žádnou skutečnost ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti ani netvrdila. Žalobkyně, ač soudem vyzvána, soudu nepředložila žádnou listinu, dle které by bylo možno z majetkových poměrů žalovaného zjistit jeho schopnost poskytnutý úvěr splatit. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavření předmětné smlouvy.
27. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 16. 5. 2025 je smlouvou o spotřebitelském úvěru, která je zároveň dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 5 000 Kč, kterou žalovanému skutečně poskytla. Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni z části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že na předmětnou úvěrovou smlouvu žalovaný neuhradil ničeho.
28. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
29. Ve zbývající části, tj. co do částky 5 240 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 8 035 Kč od 7. 7. 2025 do 4. 10. 2025 a ve výši 0,1 % denně z téže částky od 5. 10. 2025 do zaplacení, žalobu výrokem II. zamítl.
30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci převážně, nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).
31. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok IV.).