Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 153,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 6 365,62 Kč s úrokem ve výši 11,66 % ročně z částky 30 153,33 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 388,33 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 2 554,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 511 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 27. 11. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 518,95 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , sídlem [adresa]. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet v měsíčních splátkách spolu se sjednaným úrokem ve výši 11,66 % ročně z dlužné jistiny úvěru. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr pomocí scoringových a sociodemografických modelů a lustrací v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a interních databází. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když celkově splatil pouze částku 19 846,67 Kč, proto právní předchůdkyně žalobkyně celou dlužnou částku dne 14. 4. 2025 zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 původní věřitel postoupil předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 30 153,33 Kč, poplatků ve výši 3 235 Kč a dále ze smluvního úroku ve výši 1 545,19 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 1 585,43 Kč, přičemž oba tyto úroky byly žalobkyní kapitalizovány ke dni 23. 9. 2025. Dále se žalobkyně domáhá rovněž i zaplacení úroku z úvěru ve výši 11,66 % ročně z částky 30 153,33 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 388,33 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 9. 12. 2025 č. j. 11 C 350/2025-28, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní, a to tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.
4. K výzvě soudu žalobkyně podáním ze dne 5. 1. 2026 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána, když z tvrzení žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 30 083 Kč, příjem jeho domácnosti 6 000 Kč, a že žalovaný nemá vyživovací povinnost. Dále bylo zjištěno, že žalovaný má další splátkové povinnosti v celkové výši 5 171 Kč. Následně právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, bankovních i nebankovních registrů, kontrolou platnosti průkazů totožnosti, vlastními matematickými modely, listinami předloženými žalovaným týkajících se jeho příjmu a nahlédnutím do historie bankovního účtu vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně za dobu 3 měsíců před uzavřením úvěru.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně ani žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřili, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemají námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Z předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
8. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet uzavřené dne 20. 9. 2023 mezi právní předchůdkyní žalobkyně coby bankou a žalovaným coby klientem soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč s tím, že žalovaný vrátí právní předchůdkyni žalobně částku 69 681,50 Kč v 72 měsíčních splátkách v celkové výši 1 075,69 Kč. Úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 11,66 % ročně. Smluvní strany si rovněž sjednaly poplatky pro případ porušení smluvních podmínek.
9. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že v tomto byly žalovanému poskytnuty informace o budoucím obsahu smlouvy o úvěru.
10. Z listiny označené jako Expres Core soud zjistil, že se jedná o listinu obsahující osobní údaje o žalovaném, ve které je mimo jiné uvedeno, že průměrný příjem žalovaného činí 30 083 Kč.
11. Z upozornění před prohlášením úvěru za splatný ze dne 28. 1. 2025 a dne 13. 3. 2025 soud zjistil, že těmito listinami právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovaného úhradě dlužných splátek úvěru a poplatků vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného.
12. Z oznámení ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila předmětnou smlouvu o úvěru a žalovaného vyzvala k zaplacení částky 37 545,24 Kč.
13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 9. 2025 soud zjistil, že touto smlouvou společnost [právnická osoba]. postoupila na žalobkyni pohledávky za svými dlužníky, kdy z přílohy č. [hodnota] této smlouvy je patrné, že mezi postupovanými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným č. [hodnota].
14. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu ve výši 36 518,95 Kč a zároveň žalovaného vyrozuměla o postoupení pohledávky. Dle přiloženého potvrzení o podání byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 13. 10. 2025.
15. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 20. 9. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí společně s úroky a poplatky v 72 měsíčních splátkách po 1 075,69 Kč, celkem 69 681,50 Kč. Žalovaný zaplatila na úvěru celkem částku 19 846,67 Kč.
16. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).
17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
18. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
19. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
20. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
21. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
22. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
24. V nyní projednávané věci soud v první řadě konstatuje, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována k podání žaloby, neboť smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 9. 2025 na ni byla předmětná pohledávka za žalovaným řádně postoupena. Dále bylo prokázáno, že mezi společností [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 20. 9. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však právní předchůdkyně žalobkyně nedostála.
25. Žalobkyně tvrdila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela její právní předchůdkyně z lustrací v rozličných veřejných i neveřejných rejstřících a dále z tvrzení, která uvedl sám žalovaný. Z listiny označené jako Expres Core přitom soud zjistil, že do této listiny žalovaný vyplnil toliko údaje o své osobě, údaje o zaměstnání a čistý příjem vyčíslil na částku 30 083 Kč. Co se týče příjmové stránky tak soud na tomto místě konstatuje, že, ani tato skutečnost nebyla v řízení řádně prokázána, když žalobkyně pouze tuto skutečnost prokazovala tvrzením žalovaného, aniž by soudu předložila jakoukoli listinu, dle které by takové tvrzení mohlo být skutečně prokázáno. Především však nebylo prokázáno, že by se právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli zabývala i výdajovou stránkou žalovaného, kterou je nezbytné při posuzování úvěruschopnosti rovněž zkoumat. Soud dále konstatuje, že takový způsob zjišťování úvěruschopnosti pomocí vlastních matematických a scoringových modelů je možný, nicméně žalobkyně pouze konstatovala výsledky těchto modelů, které uznaly žalovaného za úvěruschopným, ale nepředložila soudu žádné listiny, o které by bylo možné uvedené závěry opřít. Jinými slovy žalobkyně soudu nepředložila žádnou z listin, z nichž by bylo možné zjistit vstupní data pro následné posouzení úvěruschopnosti, sama přitom uváděla, že její právní předchůdkyně nahlédla i do výpisu z bankovního účtu žalovaného za předcházející 3 měsíce. Tuto listinu, ani jiné zdroje informací, ze kterých by bylo možné zjištění žalobkyně ověřit, však soudu nepředložila. Soud tak konstatuje, že uvedené příjmy ani výdaje žalovaného nebyly řádně ověřeny příslušnými listinami. Postup právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti se tak jeví být nedostatečný, neboť tato si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Předmětem smlouvy o úvěru přitom byla částka 50 000 Kč, čili se jedná o úvěr ve výši, kterou nelze považovat z pohledu příjmů žalovaného za marginální. Obzvláště ve světle zjištění, že žalovaný má další splátkové povinnosti ve výši 5 171 Kč. Jelikož žalobkyně fakticky nedoložila žádný důkaz pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, považuje soud zkoumání úvěruschopnosti za nedostatečné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na tuto výzvu však reagovala pouze tvrzeními o jejím zkoumání, žádné listiny dokládající její však soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými listinami žalobkyně nedisponuje.
26. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 20. 9. 2023 je dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 30 153,33 Kč, neboť právě tato částka je rozdílem mezi částkou poskytnutou žalovanému (50 000 Kč) a částkou, kterou již žalovaný zaplatil (19 846,67 Kč). Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni ve větší části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní.
27. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
28. Ve zbývající části, tj. co do částky 6 365,62 Kč s úrokem ve výši 11,66 % ročně z částky 30 153,33 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 33 388,33 Kč od 24. 9. 2024 do zaplacení, soud žalobu výrokem II. zamítl.
29. Žalobkyně byla v řízení úspěšná z 77 %, žalovaný byl úspěšný z 23 % (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí). Z toho vyplývá, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši odpovídající 54 % (§142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyni vznikly v řízení náklady ve výši 4 730 Kč, představující odměnu advokáta za 3 úkony právní služby podle § 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) spočívající v převzetí věci (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), zaslání předžalobní výzvy (§ 11 odst. 1 písm. h/ advokátního tarifu) a podání žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) á 700 Kč. Za každý z takto přiznaných úkonů žalobkyni náleží i náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) á 100 Kč. Celkově tedy byla žalobkyni přiznána odměna za právní zastoupení ve výši 2 400 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 504 Kč. Dále žalobkyni přísluší i náklady spojené se zaplacením soudního poplatku ve výši 1 315 Kč a jeho doplatku ve výši 511 Kč. To vše při úspěchu žalobkyně ve sporu v poměrné výši 54 % činí celkovou částku 2 554,20 Kč (výrok III.).
30. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1 315 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 511 Kč (výrok IV.).