Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 7 999,30 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 034 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 4. 12. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 999,30 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 17. 2. 2025 č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit žalobkyni do 19. 3. 2025. Mimo poskytnuté částky se žalovaný zavázal zaplatit 2 800 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru a dále celkem 234 Kč jako poplatky za služby poskytnuté k úvěru. Mimo to si smluvní strany ujednaly, že v případě prodlení bude úrok z prodlení činit 0,5 % denně z dlužné částky za prvních 90 dní prodlení, v tomto případě 4 965,30 Kč. Žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru podnikatelem a úvěr mu byl poskytnut v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Žalovaný úvěr nesplatil ani z části. Mimo žalované částky sestávající z jistiny úvěru, poplatků a úroku z prodlení se žalobkyně domáhá i zaplacení zákonného úroku z částky 11 034 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 5. 1. 2026, č. j. 11 C 354/2025-34, soud vyzval žalobkyni, aby doplnila, zda před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného a soudu předložila doklady, ze kterých by bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.
4. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
8. Ze smlouvy o úvěru uzavřenou mezi účastníky dne 17. 2. 2025 soud zjistil, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 30 dnů a dále žalobkyni zaplatit poplatek ve výši celkem 35 % měsíčně z poskytnuté částky a dále 234 Kč jako poplatky za další služby. Celkově se tak žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit 11 034 Kč. Dále si pak smluvní stravy sjednaly smluvní úrok z prodlení v případě prodlení žalovaného ve výši 0,5 % denně z dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení a následně ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.
9. Z listiny označené jako posouzení úvěruschopnosti č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že jeho příjem činí 40 000 Kč, jeho skutečné příjmy za předcházející 3 měsíce činily v průměru 22 581 Kč a náklady na bydlení činily 10 000 Kč.
10. Z fotokopií občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného.
11. Z výpisů z bankovního účtu č. [č. účtu] za měsíce říjen 2024 až únor 2025 vedeného u [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelem tohoto bankovního účtu je žalovaný. Dále z říjnového výpisu soud zjistil, že v tomto měsíci byla ve prospěch tohoto účtu připsána částka 50 394 Kč a z účtu odeslána částka 75 563,33 Kč. Z listopadového výpisu soud zjistil, že v tomto měsíci byla ve prospěch tohoto bankovního účtu připsána částka 42 622 Kč a totožná částka byla z účtu odeslána. Z prosincového výpisu soud zjistil, že v tomto měsíci byla ve prospěch tohoto účtu připsána částka 185 514 Kč a z účtu odeslána částka 165 070,29 Kč. Dále z tohoto výpisu soud zjistil, že mezi přijatými finančními prostředky byla přijata i částka v celkové výši 127 500 Kč od poskytovatelů nebankovních úvěrů. Z lednového výpisu soud zjistil, že v tomto měsíci byla ve prospěch účtu žalovaného připsána částka 189 203 Kč a z účtu odeslána částka 199 035,08 Kč. Dále z tohoto výpisu soud zjistil, že mezi přijatými finančními prostředky byla přijata i částka v celkové výši 68 195 Kč od poskytovatelů nebankovních úvěrů. Z únorového výpisu pak soud zjistil, že dne 17. 2. 2025 byla žalovanému vyplacena od žalobkyně částka 8 000 Kč. Soud dále konstatuje, že jediným pravidelným příjmem byla mzda vyplácená společností [právnická osoba], která říjnu činila 7 719 Kč, v listopadu 28 902 Kč, v prosinci 20 130 Kč a v lednu 18 712 Kč.
12. Z potvrzení o platbě ze dne 17. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně ze svého bankovního účtu odeslala na bankovní účet žalovaného částku 8 000 Kč.
13. Z předžalobní výzvy ze dne 1. 11. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. k zaplacení dluhu ve výši 20 655,98 Kč včetně smluvních pokut a sankcí. Z přiloženého potvrzení bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 5. 11. 2025.
14. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku žalovaného soud zjistil, že žalovanému vzniklo živnostenské oprávnění dne 2. 5. 2017 v oboru zednictví.
15. Po skutkové stránce soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 2. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí do 30 dnů a současně žalobkyni zaplatí částku 3 034 Kč coby poplatek za poskytnutí a služby k úvěru. Žalovaný se rovněž smlouvou zavázal v případě prodlení úhrady smluvní pokuty a smluvního úroku z prodlení. Žalovaný je dle veřejně dostupné části živnostenského rejstříku osobou samostatně výdělečně činnou, a to od 2. 5. 2017.
16. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), které zároveň vykazují znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ).
17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
18. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
19. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
20. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
21. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
22. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
23. V nyní projednávané věci žalobkyně tvrdila, že mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru a žalovaný při uzavírání této smlouvy vystupoval v pozici podnikatele. Soud se proto v prvé řade zabýval otázkou, zda skutečně žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu jako podnikatel nebo jako spotřebitel a dospěl k závěru, že ačkoli žalobkyně smlouvu označuje v žalobě jako smlouvu o podnikatelském úvěru, tak tuto skutečnost dovozuje toliko ze skutečnosti, že žalovaný je označený jako podnikatel svým identifikačním číslem (IČO). K tomuto soud uvádí, že pouze na základě toho, že ve smlouvě je dlužník specifikován mimo jiné i svým podnikatelským číslem, případně že dlužník je i přímo označen za fyzickou osobu podnikající na základě živnostenského oprávnění, nelze učinit závěr, že se v dané věci jedná o úvěr poskytnutý v souladu s podnikatelskou činností žalovaného, a tedy o úvěr, na který nedopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V takovém případě by se naopak jednalo o obcházení zákona, je povinností soudu přitom klást důraz na zkoumání fakticity, nikoli aplikaci formálního kritéria (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1428/2018). K tomuto soud na tomto místě uvádí, že především z výpisů z bankovního účtu žalovaného, na který mu byly finanční prostředky zaslány, nelze jednoznačně určit, že by tento žalovaný využíval k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výpisů za 4 měsíce je patrné nejen to, že bankovní účet užíval pro své osobní potřeby a pro platby zjevně nesouvisející s jeho podnikání (např. mzda a výživné), ale rovněž je z těchto výpisů zjevné, že před uzavřením předmětné smlouvy čerpal u dalších nebankovních společností úvěry ve výši necelých 200 000 Kč. Tímto ani žádným jiným důkazem tedy nebylo prokázáno, že by žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako podnikatel. Bylo přitom věcí žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval v pozici podnikatele či spotřebitele. Pokud se v tomto směru spoléhala na formální odkaz obsažený v příslušné smlouvě o úvěru v tom směru, že žalovaný ke své osobě uvedl své IČO a žalovaný autorizoval zjevně předpřipravený formulář, nepostupovala správně, neboť zjevně vycházela z formálního kritéria spočívající v použití předpřipravených formulací a použití údaje IČO u žalovaného. Takový přístup ale soud nepovažuje za správný, neboť na základě aplikace těchto formálních kritérií by bylo umožněno zjevného obcházení zákonné kogentní úpravy stran ochrany slabší smluvní strany (spotřebitele). Soud proto danou smlouvu nepovažuje jako za uzavřenou na straně úvěrovaného (žalovaného) jako s podnikatelským subjektem, který smlouvu uzavřel v souvislosti se svým podnikáním, ale jako se spotřebitelem, s cílem zastřít skutečné postavení smluvních stran a obejít tak předpisy o ochraně spotřebitele. Proto se dále zabýval tím, zda předmětná smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, v prvé řadě, zda se žalobkyně zabývala úvěruschopností žalovaného.
24. V prvé řadě soud uvádí, že obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého, ale i pozici věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. To však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
25. V nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, v níž žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele. Daná smlouva se tudíž řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a poskytnout mu úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, když při posouzení úvěruschopnosti žalovaného sice vycházela z jeho výpisů z bankovních účtů, nicméně z těchto soud zjistil, že ve 2 měsících předcházejících uzavření smlouvy žalovaný načerpal z úvěrů celkem 195 695 Kč, jediným konstantním příjmem byla oproti tomu mzda pohybující se v průměru v částce přesahující 20 000 Kč. Ostatní jednorázové přípisy různých částek soud nepovažuje za pravidelný příjem žalovaného. Je nepochybné, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného správně, neboť žalovaný za této situace nemohl být schopen úvěr řádně splácet. Žalobkyně, ač soudem vyzvána, soudu nepředložila žádnou listinu, dle které by bylo možno z majetkových poměrů žalovaného zjistit jeho schopnost poskytnutý úvěr splatit. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavření předmětné smlouvy.
26. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 17. 2. 2025 je smlouvou o spotřebitelském úvěru, která je zároveň dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 8 000 Kč, kterou žalovanému skutečně poskytla. Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni z části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že na předmětnou úvěrovou smlouvu žalovaný neuhradil ničeho.
27. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
28. Ve zbývající části, tj. co do částky 7 999,30 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 034 Kč od 20. 3. 2025 do zaplacení, žalobu výrokem II. zamítl.
29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v projednávané věci převážně úspěšný (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí), nicméně podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).
30. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok IV.).