Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 13 000 Kč a zákonného úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 28 000 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 280 Kč na účet České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 2. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 18. 6. 2025. Smlouva byla uzavřena s žalovaným coby osobou podnikající prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www.nazivnost.cz. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit do 26. 8. 2025. Mimo poskytnuté částky se žalovaný zavázal zaplatit 10 500 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný ve sjednané době ani později úvěr nesplatil. Celkově žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 10 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Mimo to se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 28 000 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení.
2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.
3. Usnesením ze dne 16. 3. 2026, č. j. 11 C 54/2026-9, soud vyzval žalobkyni, aby žalobní tvrzení doplnila o sdělení, zda a jak posuzovala, jestli žalovaný skutečně vystupoval při uzavírání smlouvy jako podnikatel, případně zda a jak posuzovala před uzavřením předmětné smlouvy úvěruschopnost žalovaného.
4. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
7. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.
8. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 18. 6. 2025 soud zjistil, že na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet 15 000 Kč v rámci podnikatelské činnosti žalovaného a výlučně na financování jeho podnikatelských potřeb. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit do 70 dnů od uzavření smlouvy a dále žalobkyni zaplatit poplatek ve výši 1 % denně z poskytnuté částky, tj. 10 500 Kč, a to v celkem 5 splátkách po 5 100 Kč. Součástí smlouvy bylo i ujednání, že za prodlení s jednotlivými splátkami náleží žalobkyni smluvní pokuta ve výši 500 Kč.
9. Z potvrzení o provedené platbě vystavené platební bránou ThePay soud zjistil, že z bankovního účtu žalobkyně byla dne 18. 6. 2025 odeslána částka ve výši 15 000 Kč na bankovní účet žalovaného.
10. Z fotokopie občanského průkazu soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného.
11. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 2. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu ve výši 46 716 Kč. Z přiloženého potvrzení bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 6. 2. 2026.
12. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku žalovaného soud zjistil, že mu vzniklo živnostenské oprávnění dne 27. 2. 2019 v oboru výroby, obchodu a služeb jinde nezařazených a dne 5. 4. 2023 v oboru zednictví.
13. Ze sdělení [právnická osoba]. soud zjistil, že majitelem bankovního účtu č. [č. účtu] byl žalovaný, a že na tento bankovní účet byla v červnu 2025 připsána částka 15 000 Kč odeslaná z bankovního účtu žalobkyně.
14. Po skutkové stránce soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 18. 6. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému zapůjčeny finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí do 70 dnů a současně žalobkyni zaplatí částku 10 500 Kč coby poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný se rovněž smlouvou zavázal v případě prodlení s úhradou splátek k zaplacení smluvní pokuty. Žalovaný je dle veřejně dostupné části živnostenského rejstříku osobou samostatně výdělečně činnou, a to od 27. 2. 2019.
15. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), které zároveň vykazují znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ).
16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
19. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. V nyní projednávané věci žalobkyně tvrdila, že mezi ní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru a žalovaný při uzavírání této smlouvy vystupoval v pozici podnikatele. Soud se proto v prvé řade zabýval otázkou, zda skutečně žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu jako podnikatel nebo jako spotřebitel a dospěl k závěru, že ačkoli žalobkyní byla smlouva označena jako smlouva o podnikatelském úvěru, tak tuto skutečnost dovozuje toliko z formuláře smlouvy, která je takto označená a ve které je žalovaný označený jako podnikatel svým identifikačním číslem (IČO). K tomuto soud uvádí, že pouze na základě toho, že ve smlouvě je dlužník specifikován mimo jiné i svým podnikatelským číslem, případně že dlužník je i přímo označen za fyzickou osobu podnikající na základě živnostenského oprávnění, nelze učinit závěr, že se v dané věci jedná o úvěr poskytnutý v souladu s podnikatelskou činností žalovaného, a tedy o úvěr, na který nedopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Taktéž ani obecná fráze uschovaná uvnitř smlouvy o tom, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupuje jako podnikatel a úvěr je poskytnut výlučně na financování jeho podnikatelských potřeb není dostatečným podkladem pro takový závěr. V daném případě soud naopak uzavřenou smlouvu považuje za pokus o obcházení zákona, přičemž je povinností soudu klást důraz na zkoumání fakticity, nikoli aplikaci formálního kritéria při posuzování, zda předmětná smlouva byla uzavřena se žalovaným coby fyzickou osobou podnikající (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1428/2018). Soud na tomto místě uvádí, že především z výpisů z bankovního účtu žalovaného, na který mu byly finanční prostředky zaslány, nelze jednoznačně určit, že by tento žalovaný využíval k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výpisu za měsíc květen je patrné nejen to, že žalovanému byly finanční prostředky zaslány, ale že bankovní účet prakticky neužíval. Tímto ani žádným jiným důkazem tedy nebylo prokázáno, že by žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako podnikatel. Soud žalobkyni k doplnění takových skutečností výslovně vyzýval, tato však na danou výzvu nereagovala. Bylo přitom věcí žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval v pozici podnikatele či spotřebitele. Pokud se žalobkyně spoléhala na formální odkaz obsažený v příslušné smlouvě o úvěru a dále spoléhala na to, že žalovaný ke své osobě uvedl své IČO a prostřednictvím komunikace na dálku podepsal zjevně předpřipravený formulář, nepostupovala správně, neboť zjevně vycházela z formálního kritéria spočívající v použití předpřipravených formulací a použití údaje identifikačního čísla fyzické podnikající osoby u žalovaného. Takový přístup ale soud nepovažuje za správný, neboť na základě aplikace těchto formálních kritérií by bylo umožněno zjevného obcházení zákonné kogentní úpravy stran ochrany slabší smluvní strany (spotřebitele). Soud proto danou smlouvu nepovažuje za uzavřenou na straně žalovaného jako s podnikatelským subjektem, který smlouvu uzavřel v souvislosti se svým podnikáním, ale jako se spotřebitelem, s cílem zastřít skutečné postavení smluvních stran a obejít tak předpisy o ochraně spotřebitele. Proto se dále zabýval tím, zda předmětná smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, v prvé řadě, zda se žalobkyně zabývala úvěruschopností žalovaného.
23. K tomuto soud obecně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého, ale i pozici věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.[Anonymizováno] Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. To však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.
24. V nyní projednávané věci dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, v níž žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele. Daná smlouva se tudíž řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splatit spotřebitelský úvěr, a poskytnout mu úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, když úvěruschopnost žalovaného vůbec nezkoumala, resp. žádnou skutečnost ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti ani netvrdila. Žalobkyně, ač soudem vyzvána, soudu nepředložila žádnou listinu, dle které by bylo možno z majetkových poměrů žalovaného zjistit jeho schopnost poskytnutý úvěr splatit. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavření předmětné smlouvy.
25. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 18. 6. 2025 je smlouvou o spotřebitelském úvěru, která je zároveň dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 15 000 Kč, kterou žalovanému prokazatelně poskytla. Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni z části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že na předmětnou úvěrovou smlouvu žalovaný neuhradil ničeho.
26. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
27. Ve zbývající části, tj. co do částky 13 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 28 000 Kč od 27. 8. 2025 do zaplacení, soud žalobu výrokem II. zamítl.
28. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když oba účastníci byli v řízení úspěšní stejným dílem. Proto soud rozhodl, tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (výrok III.).
29. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1 120 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 280 Kč (výrok IV.).