Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

15 C 125/2024

Soud: Okresní soud ve SvitaváchDatum rozhodnutí: 25. 9. 2024Č. j.: 15 C 125/2024-33Soudce: Mgr. Petr MachačkaAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 13. 11. 2024Předmět řízení: o zaplacení 15 629 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSSY:2024:15.C.125.2024.33
neplatnost právního jednánísmlouva o úvěruinsolvence
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývající části 5 629 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 13 437 Kč od 23. 4. 2024 do 21. 7. 2024 a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 13 437 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 26. 7. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 15 629 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru č. [Anonymizováno], která měla být mezi účastníky uzavřena dne 8. 4. 2024. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat, že žalobkyni uvedenou částku společně s poplatkem za sjednání a čerpání úvěru po uplatnění slevy a úrokem vrátí do 22. 4. 2024. Tento svůj závazek však nesplnil řádně a včas. V důsledku prodlení s vrácením úvěru vznikla žalovanému povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny, úroku a poplatku rovněž poplatek za sjednání a čerpání úvěru podle čl. 1.2.c. smlouvy o úvěru, neboť podle čl. 3.2. smlouvy o úvěru ztratil žalovaný v důsledku prodlení nárok na úhradu poplatku za sjednání a čerpání úvěru po uplatnění slevy, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru po dobu prvních 90 dnů od data prodlení se splatností úvěru nebo jeho části, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru od 91. dne prodlení do zaplacení úvěru nebo jeho části a paušální poplatky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku zaslanou k 5., 10. 15. a 20. dnu trvání prodlení žalovaného. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za sjednání a čerpání úběru ve výši 3 437 Kč, úroku ve výši 192 Kč a poplatků za písemné upomínky v celkové částce 2 000 Kč. Dále požadovala smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 13 437 Kč od 23. 4. 2024 do 21. 7. 2024 a ve výši 0,1 % denně z částky 13 437 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud doručil do jeho datové schránky, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas, pokud jde o žalovaného, ten ve stanovené lhůtě nijak nereagoval na výzvu soudu ke sdělení, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., soud proto jeho souhlas s tím, aby věc projednal a rozhodl uvedeným způsobem, ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

4. Ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 8. 4. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na jeho účet č. [č. účtu]. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem za sjednání a čerpání úvěru ve výši 3 437 Kč, respektive poplatku za sjednání a čerpání úvěru po uplatnění slevy ve výši 1 031,10 Kč, a úrokem ve výši 50 % ročně do 22. 4. 2024. Úvěr byl sjednán jako bezúčelový, poskytnutý podnikateli v rámci jeho podnikatelské činnosti. Dle čl. 5.3. smlouvy byl pro případ prodlení prvních 90 dnů prodlení se splatností úvěru nebo jeho části žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z jistiny úvěru, dále od 91. dne byl povinen platit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, a to až do jejich úplného zaplacení. Dle čl. 5.4. smlouvy měla dále žalobkyně v případě prodlení žalovaného s plněním dluhu plynoucího ze smlouvy právo nárokovat paušální poplatky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku zaslanou k 5., 10., 15. a 20. dnu trvání prodlení.

5. Z detailu pohybu – okamžitá odchozí platba soud zjistil, že žalobkyně dne 8. 4. 2024 odeslala na účet žalovaného č. [č. účtu] částku 10 000 Kč.

6. Z upomínek ze dne 27. 4. 2023, ze dne 2. 5. 2023, ze dne 7. 5. 2023 a ze dne 12. 5. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vystavila v období od 27. 4. 2023 do 2. 5. 2023 žalovanému celkem pět upomínek, jejichž prostřednictvím měl být žalovaný vyzván k úhradě jeho dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.

7. Z předžalobní výzvy z 3. 6. 2024, která byla žalovanému doručena dne 4. 6. 2023 do jeho datové schránky, bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky a nákladů právního zastoupení v dodatečně poskytnuté lhůtě s upozorněním, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

8. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky 8. 4. 2024 částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 437 Kč a úrok ve výši 50 % ročně, to vše ve lhůtě do 22. 4. 2024. Současně si účastníci ve smlouvě sjednali pro případ prodlení žalovaného s vrácením úvěru úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné jistiny denně po dobu prvních 90 dnů prodlení a poté ve výši 0,1 % denně. V případě prodlení žalovaného měla žalobkyně dále právo nárokovat si paušální poplatky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku zaslanou k 5., 10. 15. a 20. dnu trvání prodlení žalovaného. Žalobkyně vystavila žalovanému celkem pět upomínek k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy, dále pak žalovaného písemně vyzvala k úhradě jeho dluhu předžalobní výzvou jejího zástupce z 3. 6. 2024.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc tak, že se jedná o spor podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“), neboť shora uvedená smlouva vykazovala znaky smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv o podnikatelském. Soud ji proto posoudil také podle příslušných ustanovení z. s. ú.

10. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle ust. § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacený výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3 leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ust. § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 dovodil, že dle ustáleného názoru Nejvyššího soudu je pro posouzení postavení fyzické osoby uzavírající smlouvu rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, nebo ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014). Pro aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele není rozhodné, zda je určitá osoba podnikatelem (má podnikatelské oprávnění, v jiných vztazích jako podnikatel vystupuje) či jaké má s obchodními vztahy zkušenosti. Podle definice spotřebitelských smluv a spotřebitele zakotvené v ustanovení § 52 obč. zák. je naopak významným, zda v tom kterém vztahu je spotřebitel osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012). Je třeba zkoumat faktický stav věci a odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu, je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II.ÚS 1176/21).

16. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

17. K uvedenému je nutno dále doplnit, že ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3leté promlčecí době.

18. Ust. § 86 z. s. ú. pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, příp. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, příp. domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky).

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl soud k následujícím závěrům.

20. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, neboť ze smlouvy ani obsahu všech dalších soudu předložených listin nevyplynulo, že by žalovaný smlouvu uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a že by poskytnuté peněžní prostředky měly být použity v souvislosti s podnikáním žalovaného. Žalovaný sice je podnikající fyzickou osobou, tato skutečnost mu však nemůže jít k tíži při uzavření „běžné“ smlouvy o úvěru, který nesouvisí s jeho podnikatelskou činností. Navíc sama smlouva o úvěru obsahuje informaci, že se jedná o úvěr bezúčelový, byť poskytnutý podnikateli v rámci jeho podnikatelské činnosti.Žalobkyně žádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Soud vyzval žalobkyni k doplnění svých tvrzení a předložení důkazů k prokázání toho, že splnila povinnost řádně ověřit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně na výzvu soudu k předložení listin prokazující posuzování úvěruschopnosti žalovaného žádné listiny nepředložila a sdělila, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyla povinna. Žalobkyně tedy neunesla ani břemeno důkazní, ani břemeno tvrzení. Na okraj soud rovněž poznamenává, že smluvní úrok ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně považuje za zcela nemravný, a to i kdyby se prokázalo, že smlouva byla skutečně uzavřena s podnikatelem, což jak shora uvedeno prokázáno nebylo.

21. Důsledkem shora uvedených skutečností je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na zákonné úroky z prodlení, tj. na částku 10 000 Kč. Pokud žalovaný na svůj dluh žalobkyni něco uhradil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nereagoval a se soudem nekomunikoval. Ten proto vycházel tvrzení žalobkyně.

22. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. Ve zbývající části, tj. co do částky 5 629 Kč včetně požadovaného příslušenství žalobu výrokem II zamítl.25. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 15 629 Kč se smluvním úrokem z prodlením ve výši 0,5 % denně z částky 13 437 Kč od 23. 4. 2024 do 21. 7. 2024, tedy ve výši 6 046,65 Kč, a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 13 437 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení. Žalobě bylo vyhověno co do částky 10 000 Kč, co do částky 5 629 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Z toho je zřejmé, že s přihlédnutím k požadovanému příslušenství byl v řízení převážně úspěšný žalovaný, který však byl po celou dobu řízení zcela nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

23. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací