Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení 9 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 250 Kč od 24. 10. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 12. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení 19 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 250 Kč od 24. 10. 2024 do zaplacení ze smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 9. 2024, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, (dále jen „o. s. ř.“) když k projednání věci nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených důkazů, žalobkyně učinila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání součástí žaloby a žalovaný se k návrhu na rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání, ke kterému byla připojena doložka podle § 101 odst. 4 o. s. ř., nevyjádřil, proto se předpokládalo, že proti tomuto postupu nemá námitky.
4. Smlouvou o zápůjčce bylo prokázáno, že strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 9. 2024, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit žalobkyni celkem 13 250 Kč do 30 dnů od uzavření smlouvy. Výpisem z účtu bylo prokázáno, že žalobkyně poukázala částku 10 000 Kč na účet žalovaného platbou z téhož dne. Soud uvěřil tvrzení žalobkyně, že žalovaný nesplatil ničeho; žalovaný toto tvrzení nerozporoval. Z podkladového materiálu k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vzal soud za prokázané, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě výplatních lístků za 6–7/2024, podle nichž příjem žalovaného ze zaměstnání činil průměrně 38 702 Kč. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v aktuálním znění, (dále též jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, neboť žalobkyně před jejím uzavřením řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, když k takovému posouzení chybí podkladový materiál (typicky výpis z účtu za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru); jsou-li známé příjmy žalovaného, ale není postaveno najisto, kolik činily jeho měsíční výdaje, tak nelze činit rozvahu, ani usuzovat na to, zda bude schopný spotřebitelský úvěr splácet; samotné prohlášení spotřebitele podkladovým materiálem není.
7. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jen nesplacený zbytek poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěrů ve výši 10 000 Kč, proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodech I. a II. výroku; k úroku z prodlení srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.
8. Žalobkyně nárokovala celkem 21 800,38 Kč (neboť jdoucí úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku činil 2 350,38 Kč) a byla úspěšná jen co do zaplacení 10 000 Kč, a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jak je uvedeno v bodě III. výroku.
9. Lhůta k plnění rozsudkem uložených povinností byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.