Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 6. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 6. 2024 do zaplacení jako (jen) smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 292 410 Kč za období prodlení od 12. 9. 2019 do 16. 5. 2024 ze smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] ze dne 19. 7. 2018, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka výši 110 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ze smlouvy o revolvingové podnikatelské zápůjčce ze dne 19. 7. 2018 vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 110 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni celkem 307 800 Kč, v 60 splátkách ve výši 5 130 Kč měsíčně.
4. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku (na č. l. 36 spisu) vzal soud za prokázané, že v době uzavření smlouvy byl žalovaný držitelem živnostenského oprávnění s předmětem podnikání zednictví a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.
5. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.
6. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, pro věc rozhodném, (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském, nikoli podnikatelském úvěru, neboť soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně je poskytovatelkou spotřebitelských úvěrů, a smlouva vykazuje pravidelné znaky spotřebitelského úvěru, jako jsou netransparentní, adhezní podmínky nebo vysoká roční procentní sazba nákladů. Žalobkyně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž bylo lze na uzavření smlouvy v rámci podnikatelské činnosti žalovaného usuzovat, přestože k tomu byla soudem vyzvána; okolnost, že žalovaný byl držitelem živnostenského oprávnění (zedník), nebo že smlouva je označená jako podnikatelská a žalovaný je označený jako podnikatel a ve smlouvě se opakují různé tvary a odvozeniny od slova „podnikatel“ takovými skutečnostmi samy o sobě nejsou, neboť o okolnostech a vlastním účelu uzavření smlouvy nevypovídají ničeho (jde toliko o jevovou stránku věci, nikoli o podstatu věci).
11. Žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného, proto soud postupoval podle § 87 odst. 1 věty III zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobu v celém rozsahu zamítl, jak je uvedeno v bodě I. výroku, neboť následkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy včetně ujednání o smluvní pokutě (ujednání o smluvní pokutě je neplatné).
12. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
13. Žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení, jak je uvedeno v bodě II. výroku.