Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne 14. 6. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení 53 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 53 500 Kč od 3. 5. 2024 do zaplacení ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 23. 2. 2024, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 2. 5. 2024, neboť žalovaná nezaplatila na úvěr ničeho.
2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nesporuje, že se žalobkyní uzavřela smlouvu o úvěru, ani že jí byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, avšak namítala, že fakticky nevyvíjela jakoukoli podnikatelskou činnost a měla pouze živnostenské oprávnění. Žalovaná dále uvedla, že informovala žalobkyni o své dočasné platební neschopnosti za účelem narovnání vzniklé situace, a to prostřednictvím e-mailů a datových zpráv ze dní 9. 4. 2024, 23. 4. 2024, 3. 5. 2024, 5. 5. 2024, 9. 5. 2024, 16. 5. 2024 a 4. 6. 2024, ve kterých žalobkyni žádala o splátkový kalendář. Žalovaná dosud uhradila žalobkyni částku v celkovém rozsahu 32 200 Kč, a to platbami ze dní 6. 3. 2024, 18. 6. 2024, 26. 6. 2024 a 9. 7. 2024. Podle žalované je smlouva absolutně neplatná, neboť úrok ve výši 1 % za každý den čerpání, tzn. úrok ve výši 365 % ročně, je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť jistiny úvěru byla zcela splacena ke dni 9. 7. 2024. Pokud soud dospěje k závěru, že nárok žalobkyně je legitimní, žádá žalovaná o rozložení plnění do splátek. Žalovaná dále uvedla, že byť žalobkyně ve svém podání sděluje, že předmětem jejího podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, tak není zapsaná v registru České národní banky jako poskytovatel nebo zprostředkovatel spotřebitelských úvěrů.
3. Žalobkyně ve své omluvě z jednání poukázala na to, že žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru jako podnikatelka při své podnikatelské činnosti, neboť měla k dispozici text smlouvy a znala obsah webových stránek žalobkyně www.nazivnost.cz, prostřednictvím nichž byla smlouva uzavřena, kde „je naprosto jasně vidět, že se jedná jen o podnikatelské úvěry“, a „je to napsáno tak zřetelně, že není možné, aby žalovaná o úvěr zažádala, aniž by si toho všimla“. Žalovaná měla podle žalobkyně peníze zneužít k soukromým účelům jako spotřebitelka.
4. Soud nařídil k projednání věci samé jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila. Žalovaná, která se dostavila k jednání, ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že živnost neprovozuje a že je již 11 let zaměstnaná jako manažerka kvality [právnická osoba].
5. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. [hodnota] -7093 ze dne 23. 2. 2024 vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkem 51 000 Kč, v 5 splátkách ve výši 10 200 Kč, splatných do 7. 3. 2024, 21. 3. 2024, 4. 4. 2024, 18. 4. 2024 a 2. 5. 20204.
6. Z potvrzení o provedené platbě vzal soud za prokázané, že žalobkyně poukázala 30 000 Kč na účet žalované platbou ze dne 23. 2. 2024.
7. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne 8. 8. 2024 vzal soud za prokázané, že žalovaná poukázala 10 200 Kč na účet žalobkyně platbou ze dne 6. 3. 2024, částku 5 000 Kč platbou ze dne 18. 6. 2024 (tato a následující platby nastaly již po podání žaloby – pozn. soudu), částku 10 000 Kč platbou ze dne 26. 6. 2024 a částku 7 000 Kč platbou ze dne 9. 7. 2024.
8. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vzal soud za prokázané, že v době uzavření smlouvy mezi předměty podnikání žalobkyně patřilo poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.
9. Z webových stránek www.nazivnost.cz vzal soud za prokázané, že žalobkyně inzeruje úvěry jako půjčky pro živnostníky.
10. Z údajů z veřejné části živnostenského rejstříku vzal soud za prokázané, že v době uzavření smlouvy byla žalovaná držitelkou živnostenského oprávnění pro předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod a nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí.
11. Z tvrzení žalované, které žalobkyně nerozporovala, vzal soud za prokázané, že žalovaná živnost neprovozuje, a že je již 11 let zaměstnaná jako manažerka kvality [právnická osoba].
12. Z ostatních listinných důkazů soud nevzal za prokázané žádné právně významné skutečnosti.
13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
14. Podle § 1810 obč. zák. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.
15. Podle § 1815 obč. zák. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v aktuálním znění, pro věc rozhodném, (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
19. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském, nikoli podnikatelském úvěru, neboť do předmětu podnikání žalobkyně spadá poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů, smlouva vykazuje všechny pravidelné znaky spotřebitelského úvěru, kterými jsou např. netransparentní, adhezní podmínky, vysoká roční procentní sazba nákladů a poplatek za vyřízení úvěru, a žalobkyně ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze na uzavření smlouvy v rámci podnikatelské činnosti žalované usuzovat; okolnost, že žalovaná byla držitelkou živnostenského oprávnění, nebo že smlouva je výslovně označena jako podnikatelská a žalovaná je označena jako podnikatelka, takovými skutečnostmi nejsou, neboť o vlastním účelu uzavření smlouvy nic nevypovídají (jde toliko o jevovou stránku věci, nikoli o podstatu věci). Žalovaná živnost neprovozuje a pracuje v zaměstnaneckém poměru.
20. Pokud se žalobkyně dovolává toho, že na webových stránkách www.nazivnost.cz „je naprosto jasně vidět, že se jedná jen o podnikatelské úvěry“, a že „je to napsáno tak zřetelně, že není možné, aby žalovaná o úvěr žádala, aniž by si toho všimnula“, tak opomíjí, že ustanovení na ochranu spotřebitele nelze vyloučit jednostranným prohlášením žádné strany ani společným prohlášením stran; takové prohlášení nebo ujednání by bylo zjevně zneužívajícím podle § 1815 obč. zák.
21. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, neboť žalobkyně před jejím uzavřením nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet, proto soud postupoval podle § 87 odst. 1 věty III zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobu zamítl, jak je uvedeno v bodě I. výroku, neboť žalovaná byla povinna vrátit jen jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč, ale dluh zanikl plněním v celkové výši 32 200 Kč.
22. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že Ústavní soud neomezil povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost pouze na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, ale vymezil ji jako výchozí zásadu a obecný princip, kterým by se měl řídit každý věřitel, a to bez ohledu na to, s kým daný úvěr sjednává (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
23. Ještě nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že úrok ve výši přibližně 500 % ročně (neboť z částky 30 000 Kč měla žalovaná přibližně za 2 měsíce vrátit částky 51 000 Kč) je zcela zjevně nemravný, takže lze přisvědčit námitce žalované, že ujednání o úrocích je neplatné; neplatnost ujednání o úrocích (poplatku za poskytnutí půjčky) je dalším, samostatným důvodem, pro který mohla být žaloba zamítnuta.
24. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, ale náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, pro věc rozhodné, když žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, jak je uvedeno v bodě II. výroku.
25. Jen pro úplnost soud doplňuje, že na plnění žalované po zahájení řízení (k tomu srov. bod 7. odůvodnění) nebylo lze nahlížet jako na procesní zavinění podle § 146 odst. 2 věty II o. s. ř., neboť žalobkyně nevzala žalobu (ani částečně) zpět; ostatně i kdyby žalobu zpět v tomto rozsahu vzala, byla by ve věci převážně neúspěšná (zákonný úrok z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku činil 6 579,70 Kč).