Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z 30 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách nedoplatek soudního poplatku ve výši 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Svitavách dne 5. 11. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 31 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že mezi účastníky byla dne 30. 5. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu s úrokem po 3 000 Kč měsíčně vždy k 15. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný se však dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 5. 2024. Žalobkyně jej proto vyzvala k úhradě dlužné částky upomínkami ze dne 20. 5. 2024 a dne 5. 6. 2024. Žalovaný však ani poté dlužnou splátku neuhradil, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 21. 10. 2024. Dlužná částka sestává z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, nákladů na upomínání v celkové výši 1 000 Kč (500 Kč za každou z upomínek). Dále žalobkyně požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru od 5. 11. 2024 do zaplacení.
2. Usnesením ze dne 18. 11. 2024 soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení ohledně skutečnosti, jakým způsobem a na základě jakých konkrétních skutečností před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, a předložila k těmto tvrzením důkazy. Současně byla žalobkyně vyzvána ke sdělení, kolik žalovaný zaplatil na svůj závazek z úvěrové smlouvy a jak žalobkyně tyto platby započítala. Žalobkyně byla také poučena ve smyslu § 118a o.s.ř. o tom, že nebudou-li žalobní tvrzení řádně doplněna a soudu nebudou předloženy důkazy k prokázání popsaných rozhodných skutečností, vystavuje se riziku přinejmenším částečného neúspěchu ve věci.
3. Na tuto výzvu soudu žalobkyně reagovala doplněním žaloby ze dne 27. 11. 2024, ve kterém podrobně popsala metodiku přezkoumávání úvěruschopnosti klientů a dále uvedla, že u žalovaného porovnávala příjmy a výdaje a způsob plnění jeho dosavadních dluhů. Žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, nemá žádné dítě, není politicky exponovanou osobou a je zaměstnán u [právnická osoba] s průměrným příjmem ve výši 33 897 Kč. Náklady na bydlení činily 14 737 Kč, splátky hypotéky, pravidelné finanční závazky 0 Kč, jednorázové závazky 0 Kč, sázky 0 Kč. Při zohlednění výši splátky poskytovaného úvěru ve výši 3 000 Kč činil finanční zůstatek žalovaného 16 160 Kč. Dle žalobkyně tedy finanční situace žalovaného umožňovala hrazení pravidelných splátek, běžných životních nákladů a tvorbu úspor na úhradu jistiny na konci splátkového kalendáře. Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie jeho občanského průkazu a řidičského průkazu. Výši příjmu žalobkyně ověřovala třemi výplatními páskami a výdaje lustrací v Centrální evidenci exekucí, registru SOLUS, AML a AML/CFT, insolvenčním rejstříku, databázi odcizených dokladů, vše s výsledkem bez záznamu. Výpisem z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaný vlastní nemovitost. Podle interní databáze žalobkyně byl žalovaný úvěrovatelný. Žalobkyně současně uvedla, že žalovaný zaplatil celkem 33 000 Kč, které byly započteny na úrok.
4. Žalovaný se k žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.
5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
6. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:
7. Z předsmluvní informace, potvrzení o provedení korunové platby a smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] uzavřené prostřednictvím komunikace na dálku dne 30. 5. 2023 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s úrokovou sazbou 10 % měsíčně na dobu 12 měsíců. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč s tím, že poslední splátka činila 33 000 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek byl sjednán poplatek za upomínání ve výši 500 Kč. Pokud by žalovaný ani po dvou upomínkách nezaplatil dlužné splátky úvěru byla žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru.
8. Z výpisů z účtu vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč převodem na jeho bankovní účet uvedený v úvěrové smlouvě dne 31. 5. 2024.
9. Z přílohy č. 1 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, výpisu z databáze neplatných dokladů MVČR, výpisu z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, registru SOLUS, kopie občanského a řidičského průkazu, výplatních pásek za období od února 2023 do dubna 2023, výpisu a náhledu z katastru nemovitostí a fota nemovitosti soud zjistil, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů popsaných v doplnění žaloby ze dne 27. 11 2024.
10. Z upomínek ze dne 20. 5. 2024 a ze dne 5. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru s upozorněním na riziko zesplatnění úvěru v případě nevyrovnání dluhu.
11. Z výzvy ze dne 21. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce informovala žalovaného o zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátek. Současně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 4. 11. 2024 s upozorněním, že v opačném případě bude dlužná částka vymáhána soudní cestou. Výzva byla žalovanému odeslána dne 21. 10. 2024, jak vyplývá z podacího lístku.
12. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 30. 5. 2023 uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě dne 31. 5. 2023. Poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 10 % měsíčně byl žalovaný povinen splácet pravidelnými měsíčními splátkami po 3 000 Kč s tím, že poslední splátka činila 33 000 Kč. Žalovaný však na svůj dluh uhradil pouze 33 000 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru výzvami dne 20. 5. 2024 a 5. 6. 2024, které byly zpoplatněny 500 Kč. Následně dne 21. 10. 2024 úvěr zesplatnila a upozornila žalovaného na možnost soudního vymáhání dluhu.
13. Po právní stránce se jedná o spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
14. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.
20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
21. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
22. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 31. 5. 2023 peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč na základě úvěrové smlouvy ze dne 30. 5. 2023. Soud však má za to, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně a na základě dostatečných objektivních zdrojů přezkoumat schopnost žalovaného řádně a včas splácet předmětný úvěr podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice na výzvu soudu sdělila, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného posuzovala s tím, že vycházela z doložených příjmů ze zaměstnání, lustrovala žalovaného v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, katastru nemovitostí, v databázi neplatných dokladů a registru SOLUS. Podle názoru soudu však tyto podklady nedostačují k relevantnímu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť faktické poměry žalovaného, jeho případné další finanční závazky a platební morálku bylo třeba ověřit i z výpisů z jeho účtu nebo lustrací v NRKI, BRKI či CRIF. V těchto evidencích ani z výpisu z účtu však žalobkyně faktické poměry žalovaného dle doložených listin nezkoumala. V této souvislosti je nutné poznamenat, že informace získané pouze od spotřebitele nejsou pro účely naplnění povinnosti řádně přezkoumat jeho úvěruschopnost dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]).
23. Z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti v souladu s citovaným ustanovením, tedy i bez návrhu žalovaného.
24. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy lze žalobkyni přiznat pouze právo na zaplacení poskytnutých peněžních prostředků, které jí žalovaný dosud nevrátil, a to z titulu práva na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný splatil 33 000 Kč. Žalovaný tedy již žalobkyni v plné výši vrátil poskytnuté peněžní prostředky a žalobkyni z titulu dotčené úvěrové smlouvy již nic nedluží. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
25. Ve sporu byl žalovaný plně úspěšný a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak náleželo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však žádné náklady řízení neúčtoval a podle obsahu spisu mu ani žádné nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
26. Žalobkyně zaplatila za podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 1 240 Kč. Vzhledem k tomu, že soud elektronický platební rozkaz nevydával, postupoval podle položky 2 bodu 2. Sazebníku a žalobkyni doměřil soudní poplatek do výše dle položky 1 bod 1. písm. b) Sazebníku z žalované částky do výše 1 550 Kč. Soud proto žalobkyni uložil ve výroku III. povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách nedoplatek soudního poplatku ve výši 310 Kč.