Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 5 810 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně ze 14 000 Kč od 4. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 586 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 10. 12. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 15 810 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že mezi účastníky byla dne 30. 11. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 30. 11. 2023 převodem na jeho bankovní účet č. [č. účtu] pod VS [var. symbol]. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnutý úvěr ve výši 10 000 Kč a smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny v pravidelných měsíčních splátkách k 30. dni v měsíci. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 3. 4. 2024 a vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu. Žalovaný však dlužnou částku nezaplatil ani po předžalobní výzvě ze dne 2. 10. 2024. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 000 Kč za první měsíc čerpání úvěru ve výši 40 % měsíčně z jistiny a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru od 4. 4. 2024 do 2. 10. 2024 ve výši 1 810 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné jistiny a úroku od 4. 4. 2024 do zaplacení.
2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 10. 1. 2025, č. j. [právnická osoba] 223/2024-26, aby do 15 dnů od doručení sdělila, zda před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, jakým konkrétním způsobem a na základě jakých konkrétních skutečností, zejména jak ověřovala výši pravidelných příjmů a výši výdajů žalovaného, jeho platební morálku. Současně soud žalobkyni vyzval, aby předložila k těmto tvrzením důkazy (například výpisy z účtu žalovaného, pracovní smlouvu, výplatní pásky, lustrace v registrech dlužníků). Žalobkyně byla také poučena ve smyslu § 118a o.s.ř. o tom, že nebudou-li žalobní tvrzení řádně doplněna a soudu nebudou předloženy důkazy k prokázání popsaných rozhodných skutečností, vystavuje se riziku přinejmenším částečného neúspěchu ve věci.
3. Dne 17. 3. 2025 žalobkyně soudu sdělila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala na základě údajů sdělených klientem, dále lustrací z veřejně dostupných databází (ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI). Odesláním žádosti o poskytnutí úvěru klient prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit a řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost úvěr splatit. Na základě lustrace žalobkyně nepojala důvodné podezření o neschopnosti žalovaného úvěr splatit. Úvěruschopnost byla dále ověřována výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Úvěry jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Kromě níže uvedených listin žalobkyně jinými listinnými doklady nedisponuje. Žalobkyně současně doplnila, že úvěrová smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku.
4. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil.
5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
6. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 11. 2023 bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 30 000 Kč s možností opakovaného čerpání a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně v pravidelných měsíčních splátkách. Pro případ prodlení žalovaného s vrácením úvěru a úroku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a dále zesplatnění celého dluhu. Totožnost žalovaného byla ověřena z kopie občanského průkazu.
8. Z bankovního reportu z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od října 2022 do března 2023 bylo zjištěno, že žalovanému byly zasílány platby v minimální výši 15 000 Kč [jméno FO]. Splácel RePůjčku po 2 873 Kč měsíčně, čerpal úvěr ve výši 5 000 Kč dne 10. 1. 2023 a ve výši 7 000 Kč dne 27. 1. 2023 od [právnická osoba], ve výši 10 000 Kč dne 23. 2. 2023 od [právnická osoba]. a dne 1. 3. 2023 požádal o úvěr , právnická osoba9. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že dne 30. 11. 2023 žalobkyně převedla 10 000 Kč na účet č. [č. účtu] pod VS [var. symbol]. Dle sdělení [právnická osoba]. se jedná o účet žalovaného.10. Z oznámení ze dne 31. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru ke dni 31. 3. 2024 z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek z předmětné úvěrové smlouvy.11. Z výzvy ze dne 2. 10. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzývala žalovaného k zaplacení žalované částky do tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude dlužná částka vymáhána soudní cestou. Výzva byla žalovanému odeslána dne 2. 10. 2024, jak plyne z podacího lístku.12. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 30. 11. 2023 úvěrová smlouva, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami. Pro případ prodlení se splácením se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný na svůj dluh nic nezaplatil. Z důvodu prodlení s úhradou splátek došlo k zesplatnění úvěru. Žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení žalované částky, avšak neúspěšně.13. Po právní stránce se jedná o spor ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.19. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.20. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.21. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na základě úvěrové smlouvy ze dne 30. 11. 2023. Soud však má za to, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně a na základě dostatečných objektivních zdrojů přezkoumat schopnost žalovaného řádně a včas splácet předmětný úvěr podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru.22. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného posuzovala a současně doložila report z účtu žalovaného za období od října 2022 do března 2023. Přitom z tohoto reportu se podává, že žalovaný sice měl pravidelný měsíční příjem, nicméně s ohledem na datum uzavření smlouvy 30. 11. 2023 byl tento report pro účely posuzování úvěruschopnosti neaktuální. Není tedy zřejmé, zda žalovaný v době žádosti o úvěr nadále disponoval pravidelným příjmem a případně v jaké výši. Současně nelze přehlédnout, že žalovaný opakovaně žádal různé společnosti o úvěr, ale není bez dalšího šetření zřejmé, zda v době žádosti o úvěr v projednávané věci již úvěry u jiných společností měl splacené, případně zda mu zbývaly finanční prostředky na splácení požadovaného úvěru u žalobkyně. Za této situace vznikají vážné pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně splácet úvěr od žalobkyně a bylo třeba, aby žalobkyně důkladněji zkoumala poměry žalovaného. Žádné jiné listiny jako například potvrzení o lustracích v registrech dlužníků (například v centrální evidenci exekucí, NRKI, BRKI či CRIF) či podklady k poskytnutým úvěrům od žalovaného však žalobkyně soudu nepředložila. Soudu proto nezbylo než uzavřít, že žalobkyně tvrzeným způsobem faktické poměry žalovaného, jeho případné další závazky a platební morálku neověřovala, a tedy relevantním způsobem úvěruschopnost žalovaného neposuzovala. O tom svědčí také to, že žalovaný na poskytnutý úvěr nic nezaplatil. V této souvislosti je také nutné poznamenat, že informace získané pouze od spotřebitele nejsou pro účely naplnění povinnosti řádně přezkoumat jeho úvěruschopnost dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).23. Na základě shora uvedeného je tedy třeba uzavřít, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně a s odbornou péčí přezkoumat úvěruschopnost žalovaného. Soud proto považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti v souladu s citovaným ustanovením, tedy i bez návrhu žalovaného.24. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy lze žalobkyni přiznat pouze právo na zaplacení poskytnutých peněžních prostředků, které jí žalovaný dosud nevrátil, a to z titulu práva na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný jí dosud nic nevrátil. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit 10 000 Kč ve smyslu § 2993 o. z.25. Ve zbývající části ohledně 5 810 Kč s příslušenstvím soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy žalobkyně nemá právo na žádné úroky ani na smluvní pokuty. Žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení s ohledem na shora citované závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.26. Žalobkyně zaplatila za podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 800 Kč. Vzhledem k tomu, že soud elektronický platební rozkaz nevydával, postupoval podle položky 2 bodu 2. Sazebníku a žalobkyni doměřil soudní poplatek do výše dle položky 1 bod 1. písm. a) Sazebníku z žalované částky do 20 000 Kč do výše 1 000 Kč. Soud proto žalobkyni uložil ve výroku III. povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách nedoplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.27. Ve sporu byla částečně úspěšná žalobkyně a má dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu nákladů, které účelně vynaložila. Žalobě bylo vyhověno co do částky 10 000 Kč (63 % z žalované částky) a pro 5 810 Kč byla žaloba zamítnuta (37 % z žalované částky). Odečteme-li úspěch od neúspěchu (63 % - 37 %), má žalobkyně právo na zaplacení 26 % účelně vynaložených nákladů.28. Žalobkyně požadovala náhradu zaplaceného soudního poplatku a dále odměnu za 3 úkony právní služby po 1 740 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč včetně 21 % DPH. Okresní soud však nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na postup podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“). V projednávané věci je třeba vycházet z § 14b advokátního tarifu, neboť jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, přestože lze připustit, že v jednotlivostech se skutková i právní argumentace obsažená v podávaných žalobách může lišit, a předmětem řízení je současně částka nepřevyšující 50 000 Kč. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je nutno vycházet z § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, které stanoví výši sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč částkou 300 Kč a z odst. 5 písm. a) citovaného ustanovení vyhlášky, který určuje paušální částku jako náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odst. 1 a 2.29. Náklady řízení jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč, odměnou ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby (§ 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu) za převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a podaní návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu po 300 Kč a třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky. Celková výše nákladů řízení žalobkyně se zvýšením o 21% DPH činí částku 2 252 Kč. Z takto vypočtené výše nákladů řízení žalobkyni přísluší 26 %, tj. částka 586 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit příslušnou část nákladů tohoto řízení žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).30. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.