Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 005 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení dalších 14 054 Kč, úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 140 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 25. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 059 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 1. 11. 2023, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 600 Kč na účet číslo [č. účtu] a žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 459 Kč. Jistina i poplatek byly splatné dne 17. 12. 2023, žalovaný však dle žaloby na svůj dluh uhradil pouze částku 9 595 Kč, kterou žalobkyně umořila smluvní pokutu. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím smlouvy si od žalovaného vyžádala informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného. Uvedla, že poskytnuté informace vyhodnotila a zaevidovala do zákaznické karty žalovaného. Krom částky 24 059 Kč se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Smluvní pokuta dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,10 % denně z dlužné částky 19 600 Kč byla vyčíslena ode dne 18. 12. 2023 do 25. 6. 2025 na částku 10 878 Kč. Žalobkyně vymáhá smluvní pokutu z prodlení pouze do výše 9 800 Kč, která byla dle žalobkyně umořena částečnou úhradou žalovaného.
2. Soud usnesením ze dne 15. 7. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 112/2025-25 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.
3. Žalobkyně na výzvu soudu dne 17. 7. 2025 sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a požádala, aby soud rozhodl o jejím nároku z titulu bezdůvodného obohacení a uložil žalovanému povinnost vrátit vše, co podle smlouvy o zápůjčce žalovaný obdržel a nevrátil, dále požádala přiznat úroky z prodlení v zákonné výši a náklady řízení.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
6. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 19 600 Kč na účet číslo [č. účtu] a žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 459 Kč. Jistina i poplatek byly splatné dne 1. 12. 2023. Roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 1 117 % a celková částka splatná klientem činila 24 059 Kč. Součástí smlouvy účastníci učinili i Všeobecné obchodní podmínky společnosti [Jméno žalobkyně].
7. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně odeslala dne 1. 11. 2023 na účet číslo [č. účtu] částku 19 600 Kč.
8. Z upomínky ze dne 24. 12. 2023, 31. 12. 2023 a opakované výzvy k úhradě ze dne 7. 1. 2024, 16. 1. 2024 a 31. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného upomínala o zaplacení dlužné částky.
9. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 22 574 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 1 121 Kč, a to do tří dnů od odeslání upomínky s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího lístku byla předžalobní upomínka žalovanému odeslána téhož dne.
10. Zprávou [Anonymizováno], [Anonymizováno] ze dne 17. 7. 2025 bylo potvrzeno, že shora uvedený účet patří žalovanému a že na uvedený účet byla dne 1. 11. 2023 poukázána platba ve výši 19 600 Kč.
11. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.
14. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru si od žalovaného vyžádala informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného. Soud si od žalobkyně uvedené dokumenty k ověření jejího tvrzení vyžádal, žalobkyně však uvedla, že žádné důkazy doplňovat nebude a požádala o přiznání nároku z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
16. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany žalobkyně.
17. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 19 600 Kč byly žalovanému poskytnuty na účet a že uvedený účet je žalovaného. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že na uvedenou pohledávku uhradil více jak 9 595 Kč. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 10 005 Kč. Soud tak výrokem I. tohoto rozsudku uvedenou částku žalobkyni přiznal.
18. Žalobkyně nemá nárok na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 14 054 Kč, úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, zamítl.
19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 24 059 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 10 005 Kč a žaloba byla pro částku 14 054 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalovaného 58 % ku 42 % žalobkyně. Rozdíl úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci tak činí 16 % ve prospěch žalovaného. Žalovaný by tak měl nárok na zaplacení 16 % z účelně vynaložených nákladů. Žalovaný byl v řízení nečinný, žádné náklady řízení neúčtoval a z obsahu spisu není zřejmé, že by mu nějaké náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
20. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. c) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 1 203 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 1 063 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 140 Kč.