7 C 12/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 3. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 146 025 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené pod číslem [hodnota] dne 20. 6. 2022 mezi žalovaným a žalobkyní. Na základě uzavřené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 95 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen na účet dne 21. 6. 2022. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 57,31 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 5 078 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem červencem 2022. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Z výše uvedeného žalobkyně zjistila, že volné zdroje ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dle žaloby žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek. Do data zesplatnění úvěru žalobkyni uhradil pouze částku 71 092 Kč. Dle žaloby v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 2 495 Kč a právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 2 000Kč. K datu 21. 11. 2023 došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru a dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 96 525,86 Kč byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle žaloby se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 96 525,86 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 495 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 11. 2023 do zaplacení, v žalobě požadována smluvní pokuta pouze k datu vyhotovení žaloby ve výši 45 005 Kč, úrok ve výši 57,31 % p. a. z částky 84 561,58 Kč od 23. 11. 2023 do 16. 12. 2023 ve výši 3 115,20 Kč, úrok ve výši 15 % p. a. z částky 84 561,58 Kč od 17. 12. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 11. 2023 dosáhne částky 292 492 Kč.

2. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 20. 3. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnostech prokazující, že žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 12/2025-45 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.

3. Žalobkyně na výzvu soudu dne 7. 4. 2025 sdělila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech dle žalobkyně vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil 38 500 Kč, celkové měsíční náklady 9 794 Kč, volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 27 706 Kč. Na základě informací z dotazovaných registrů byl proveden tzv. skóring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále bylo žalobkyní prověřeno, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidovaný jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Z formuláře hodnocení klienta žalobkyně zjistila volné zdroje ke splácení ve výši 27 706 Kč, k uvedeným výdajům žalobkyně přičetla rezervu 1 000 Kč. Detaily plateb ze dnů 10. 3. 2022, 8. 4. 2022 a 10. 6. 2022 prokázaly, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy příjemcem pravidelné mzdy ze zaměstnání v tvrzené výši, současné bylo prokázáno, že žalovaný je majitelem bankovního účtu, na který byl žalobkyní úvěr žalovanému vyplacen. Žalobkyně odkázala na dokument Prohlášení klientů, ve kterém žalovaný prohlásil a dokument opatřil svým podpisem, že si je vědom, jaká je sjednaná výše úroků za úvěr, považuje ji za přiměřenou, dále prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě či státu, nenachází se v úpadku. Žalobkyně uvedla, že při posouzení výdajů žalovaného vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným, které žalovaný potvrdil svým podpisem. Dále uvedla, že žalobkyně nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující a považovala tímto výzvu soudu za splněnou. K doplnění tvrzení žádné dokumenty prokazující shora uvedené nepředložila.

4. K jednání soudu dne 15. 5. 2025 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce po předestření názoru soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti na straně žalovaného, zejména pokud jde o jeho výdaje, uvedla, že nezbývá než odkázat na to, co žalobkyně uvedla v doplnění žaloby a popis jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala. Uvedla, že nemůže nabídnout žádná jiná nová tvrzení ani označit žádné jiné důkazy. Dále uvedla, že žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil 71 092 Kč. Navrhla, aby soud podané žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

5. Z předloženého hodnocení klienta vyplynulo že, žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnán u společnosti [Anonymizováno], [adresa] s příjem 38 500 Kč na hlavní pracovní poměr od 3. 4. 2018, je svobodný, pracovní poměr má uzavřen na dobu neurčitou, výpovědní lhůta neběžela. Celkové příjmy činily 38 500 Kč, celkové výdaje 9 794 Kč a volné zdroje 27 706 Kč.

6. Z předsmluvního formuláře a z oznámení o schválení úvěru číslo [hodnota] ze dne 22. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 95 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v celkové výši 243 744 Kč v 48měsíčních splátkách po 5 078 Kč, vždy do každého 17. dne v měsíci. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 57,31 % p. a. a roční procentní sazba nákladů ve výši 75,72 %.

7. Ze základních informací o klientovi bylo zjištěno číslo účtu, na který byl úvěr žalovanému poskytnut, a to účet číslo [č. účtu]. Žalovaný úvěrovou smlouvu podepsal prostřednictvím komunikace na dálku dne 20. 6. 2022 a úvěr byl vyplacen dne 21. 6. 2022.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru – otisku dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu číslo [č. účtu] bylo zjištěno, že z uvedeného účtu byla dne 21. 6. 2022 odeslána ve prospěch účtu číslo [Anonymizováno] částka 95 000 Kč pod variabilním symbolem [var. symbol].

9. Z kopie výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalovanému na účet uvedený shora přišla dne 10. 3. 2022 od společnosti [Anonymizováno] částka 31 459 Kč, dne 8. 4. 2022 částka 40 621 Kč a dne 10. 6. 2022 částka 36 964 Kč.

10. Z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění úvěru ze dne 20. 3. 2023, 18. 5. 2023, 17. 8. 2023, 18. 10. 2023 a ze dne 20. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného upomínala o zaplacení dlužných částek s poučením, že v případě nezaplacení dojde k zesplatnění úvěru.

11. Z oznámení ze dne 21. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému oznámila, že z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěru došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývající ze smlouvy číslo [hodnota] a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě celkové dlužné částky ve výši 101 020 Kč.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 101 020 Kč, a to nejpozději do 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě nezaplacení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího archu byla předžalobní výzva žalovanému odeslána téhož dne.

13. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

16. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích a předložen doklad o obdržení třech výplat žalovaného. Bez znalosti výdajových poměrů žalovaného, jeho dalších půjček a úvěrů, nelze dospět k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet. Žalobkyně i přes poučení soudu žádná nová tvrzení ani žádné jiné důkazy, než je shora uvedeno, nenabídla.

18. Jelikož takové důkazy soudu (přes poučení o důsledcích v citovaném usnesení) předloženy nebyly, uzavřel soud, že žalobkyně pochybila v procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ). Soud uzavřel, že žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného řádně posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů. Žalobkyně zcela rezignovala na zkoumání výdajů na straně žalovaného, spokojila se s prohlášením žalovaného o výši jeho výdajů. Pokud by si žalobkyně např. nechala předložit výpisy z účtu žalovaného za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru, mohla si ověřit skutečný rozsah výdajů žalovaného. To však žalobkyně neučinila.

19. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 95 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku uhradila 71 092 Kč. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 95 000 Kč – 71 092 Kč = 23 908 Kč. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 23 908 Kč.

20. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 122 117 Kč a úroků z prodlení, zamítl.

21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 146 025 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 23 908 Kč a žaloba byla pro částku 122 117 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalovaného 84 % ku 16 % žalobkyně. Rozdíl úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci tak činí 68 % ve prospěch žalovaného, který by tak měl právo na přiznání 68 % účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval a žádné náklady neúčtoval. Z obsahu spisu není zřejmé, že byl žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, soud proto výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznává.

22. Lhůta k plnění je stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.