Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 72 445,91 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 22 540,73 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 848,85 Kč, 12% p. a. úrok z částky 69 915,91 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, 11,5% p. a. úrok z prodlení z částky 72 445,91 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 19 849,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách nedoplatek soudního poplatku ve výši 725 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 72 445,91 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy (revolvingového úvěru) číslo [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 18. 5. 2021, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v rozsahu 2,76 % měsíčně z sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný dle žaloby celkem na úvěr uhradil částku 88 028 Kč, načerpal částku 72 319 Kč. Dle žalobkyně žalovaný porušil svůj závazek poskytnutý úvěr hradit řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr ke dni 10.7.2025 zesplatnila. Žalovaný dlužnou částku dle žalobkyně neuhradil ani přes zaslanou předžalobní výzvu, proto se žalobkyně domáhala přiznání částky 72 445,91 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 69 915,91 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím smlouvy o úvěru splnila svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což provedla zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně klienta zatížit splátkou úvěru, důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta.
2. Žalovaný byl v řízení nečinný, k věci se nějak nevyjádřil.
3. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 11.11.2025, č. j. 7 C 218/2025-30 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení důkazů uvedených v citovaném usnesení (soud v rámci stručnosti na něj odkazuje), a to k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.
4. Žalobkyně podáním ze dne 28. 11. 2025 k výzvě soudu doplnila, že v rámci Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta je podrobně popsáno, jakým způsobem žalobkyně získala informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, v rámci Karty klienta jsou uvedeny konkrétní informace, ze kterých žalobkyně vycházela. V Metodice posouzení úvěruschopnosti klienta prostřednictvím výpočtu maximálního limitu splátky (zkráceně MLS) je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na domácnost klienta. Dle výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a eventuelně jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se krom splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovnává, nižší z hodnot, která není do výpočtu zahrnuta, je v Kartě klienta přeškrtnuta. Jedná se o minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaje obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávatelné minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce oproti celkovým pravidelným měsíčním výdajům celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti, a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání apod. Tyto dva výpočte, tedy MLS klienta a MLS domácnosti, se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Výpočet MLS klienta ke smlouvě vycházel z příjmu žadatele 35 000 Kč, životního minima žadatele 3 550 Kč, životního minima na 1 vyživované dítě 1 200 Kč, 780 Kč splátek úvěrů, součet splátek úvěru z NRKI, mimo HC – 10 211 Kč, výše schválené splátky úvěru – 1 380 Kč, tedy zbývající MLS žadatele 17 869 Kč. MLS domácnosti vycházel ze stejného příjmu žadatele, započitatelného příjmu ostatních členů domácnosti 24 000 Kč, součtu splátek úvěrů v NRKI a HC – 26 700 Kč, normativních nákladů na bydlení – 5 283 Kč, životního minima členů domácnosti – 9 170 Kč, stress buffer domácnosti – 3 930 Kč, výše splátky schvalovaného úvěru – 1 380 Kč, tedy zbývající MLS domácnosti 12 537 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že zákon ve svém novelizovaném znění od 1. 1. 2024 dává věřiteli výslovně možnost ověřovat tvrzení klienta a jejich pravdivost mimo jiné i pomocí tzv. automatizovaných modelů. Tuto možnost využívá i věřitel, kdy pomocí výpočtu tzv. credit scoringu dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Statistický model také umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmů, které je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Žalobkyně dále uvedla, že mimo výše uvedené v rámci uzavření smlouvy provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž výsledky byly negativní. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru tento splácet svědčí mimo jiné skutečnost, že se žalovaná dle zprávy NRKI za dobu trvání závazků nedostala do prodlení se splácením svých závazků. Platební morálka žalovaného byla proto na velmi vysoké úrovni. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřeným úvěruschopnosti žalovaného. Závěr žalobkyně poukázala na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí i skutečnost, že žalovaný následně žalobkyni hradil smlouvu, než došlo k jejímu zesplatnění, a to od června 2021 do dubna 2025, tedy po dobu téměř čtyř let, a byl tak nepochybně schopen splácet. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně dále odkázala na Směrnici 2008/48/ES a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 C-449/13, rovněž poukázala na princip přiměřenosti reflektující Obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví k posouzení úvěruschopnosti EBA/GL/2015/11. Vyjádření žalobkyně doložila Metodikou – výkladem – posouzení úvěruschopnosti klienta, úvěrovou zprávou.
5. Z Karty klienta bylo zjištěno, že se jednalo o revolvingový úvěr s výší úvěru 70 000 Kč, žalovaný byl v době poskytnutí úvěru ženatý, měl jedno dítě, měl pracovat jako zaměstnanec s výší příjmu 35 000 Kč, s příjmem ostatních členů domácnosti 18 000 Kč a měsíčními výdaji domácnosti ve výši 12 000 Kč.
6. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 18. 5. 2021 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným vyplynulo, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr ve výši 50 000 Kč s roční úrokovou sazbou 27,88 %, rpsn 31,73 %, výše minimální měsíční částky činila 2,76 % z úvěrového rámce, to je 1 380 Kč. Výše prvního čerpání ve výši 50 000 Kč byla zaslána na účet žalovaného č. [č. účtu]. Dále bylo účastníky sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíční úhradou 8,9 % z minimální splátky úvěru.
7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynula výše úvěru, výše splátek žalovaného a celková dlužná částka, která odpovídá shora uvedeným tvrzením.
8. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 10. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě celého úvěru čerpaného na základě shora uvedené smlouvy, tj. částky 90 065,33 Kč, a to obratem, nejpozději však do 14 dnů od sepsání výzvy.
9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 26. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 93 328,57 Kč, a to nejpozději do 2. 9. 2025 s poučením, že v případě neuhrazení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího archu byla předžalobní výzva žalované odeslána dne 27. 8. 2025.
10. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.
13. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem zkoumá úvěruschopnost svých klientů. Pokud je však věc předložena soudu, je to soud, který posuzuje, zda žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti dostála svým zákonným povinnostem. Soud ne zcela sdílí postup žalobkyně spočívající v tom, že při ověřování úvěruschopnosti klientů vychází ze statistických modelů, statistických dat (byť to zákonná úprava jako možnost připouští) a tvrzené empirické a odborné zkušenosti žalobkyně. I žalobkyní tvrzená funkčnost a efektivnost takového postupu (tvrzeno, že v procesu soudního vymáhání se žalobkyně dostává pod 2 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv) nemůže zcela obstát. Posuzování úvěruschopnosti a výsledky procesu soudního vymáhání žalobkyně jsou dvě různé kategorie. Pokud soud posuzuje konkrétní věc, zabývá se tím, zda z údajů daného klienta, tj. individuálního posouzení příjmů, ale i výdajů, lze dovodit jeho schopnost úvěr řádně splácet (respektive je či není zjevný problém, zda bude schopen řádně splácet). V daném případě, žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že by si nechala od žalované předložit výpisy z účtu za dobu před uzavřením smlouvy o úvěru (či jiné listiny prokazující skutečnou výši nákladů žalované). Z těchto výpisu z účtů by bylo možné ověřit, zda tvrzení žalované o výdajích odpovídají skutečnosti či nikoli. Přesto, že žalobkyně takto nepostupovala, tak s ohledem na to, že žalovaný byl schopen splácet předmětný úvěr téměř čtyři roky (46 měsíčních splátek) nezbývá soudu než uzavřít, že byť žalobkyně nepostupovala tak, jak její povinnost cítí soud, tak přesto její závěr o úvěruschopnosti žalovaného byl správný (tudíž úvěrová smlouva je platná). Pokud by žalovaný tvrdil a i prokázal, že dlouhou dobu splácení úvěrů řešil jinými, dalšími úvěry uzavřenými již v době relativně krátce navazujícími na úvěr poskytnutý žalobkyní, mohl by závěr soudu být jiný. Žalovaný však takové, zcela konkrétní tvrzení, natož důkaz, nenabídl. Soud proto s odkazem na § 2395 a násl. zákona číslo 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a účastníky uzavřenou smlouvu podané žalobě vyhověl.
14. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a přísluší jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 623 Kč (zaplacených 2 898 Kč + doplatek soudního poplatku ve výši 725 Kč) a náklady právního zastoupení ve výši 16 226,10 Kč (odměna za právní zastoupení dle vyhlášky číslo 177/1996 Sb. za 3 úkony /převzetí věc, předžalobní výzva a podání žaloby), tj. 3 x 4 020 Kč, tj. 12 060 Kč, režijní paušál ve výši 3 x 450 Kč, tj. 1 350 Kč a 21 % DPH z částky 13 410 Kč ve výši 2 816,10 Kč). Celkové náklady ve výši 19 849,10 Kč je žalovaný povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
15. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývala ze sazebníku soudních poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bod 1 písm. c/ ve výši 2 898 Kč. Jelikož však soud platební rozkaz nevydal, stíhá žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek dle položky 1 bod 1 písm. b/ a to ve spojení s položkou 2 bod 2 citovaného sazebníku, tj. ve výši 3 623 Kč. Rozdíl uvedených částek ve výši 725 Kč soud uložil žalobkyni doplatit.
16. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.