Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 6 338,15 Kč a úroků z prodlení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 619 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 338,15 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 15. 12. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], IČ [IČO] a žalovaným, na základě které právní předchůdce žalobkyně dle žaloby poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 16. 12. 2023. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky [internetové stránky]. Dle žaloby byl úvěr žalovanému poskytnut po prověření jeho úvěruschopnosti, aniž by žalobkyně uvedla, jak byla tato úvěruschopnost zkoumána. Pouze uvedla, že žalovaný byl lustrován v dostupných databázích CEE, ISIR, EUCB a CRKI. Žalobkyně uvedla, že na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a bylo vyhověno žádosti o úvěr. K tomuto žalobkyně nenavrhovala žádné další důkazy. Uvedla, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně za prokázaný z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala přiznání jistiny žalované částky jako nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Předmětem žalobního návrhu byla pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 338,15 Kč a úroku z prodlení z dlužné částky. Úvěr by dle žaloby žalovanému vyplacen v prosinci 2022 na bankovní účet žalovaného číslo [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol].
2. Soud usnesením ze dne 5. 6. 2025 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 76/2025-27 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.
3. Žalobkyně na výzvu soudu žalobu nedoplnila.
4. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [Anonymizováno] ze dne 15. 12. 2022 uzavřené mezi společnosti [právnická osoba]. a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský, bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč, s úrokovou sazbou 12 % ročně, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 338,15 Kč, s roční procentní sazbou nákladů ve výši 197,97 %, splatnou k datu 16. 12. 2023, počtem splátek 12, výši měsíční splátky 1 416 Kč a datem 1. splátky 16. 1. 2023. Celková splatná částka 16 989,79 Kč (před slevou), na účet číslo [č. účtu].
6. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba]. poskytla na účet číslo [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] částku 10 000 Kč.
7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2025 a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn.
8. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného informovala o postoupení pohledávky a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve lhůtě tří dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího lístku byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 15. 3. 2025.
9. Zprávou [Anonymizováno]. ze dne 11. 6. 2025 bylo potvrzeno, že v uvedeném období byla na účet [č. účtu] připsána uvedená částka. Majitelem uvedeného účtu byl žalovaný.
10. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.
13. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla provedena lustrace v dostupných databázích. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že nenavrhuje žádné další prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru a navrhla, aby byla pohledávka případně posouzena z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
15. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného.
16. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku nic neuhradil. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval, netvrdil, natož aby prokázal, že na uvedenou pohledávku něco uhradil. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 10 000 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 10 000 Kč.
17. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalované poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 6 338,15 Kč a úroku z prodlení zamítl.
18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 16 338,15 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 10 000 Kč a žaloba byla pro částku 6 338,15 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalobkyně 61 % ku 39 % žalovaného. Rozdíl úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci tak činí 22 % ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně požadovala náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále náhradu nákladů právního zastoupení, které vyčíslila na 8 094,90 Kč (3 úkony právní služby po 1 780 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč včetně 21 % DPH). Okresní soud však nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na postup podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V projednávané věci je třeba vycházet z § 14b advokátního tarifu, neboť jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, přestože lze připustit, že v jednotlivostech se skutková i právní argumentace obsažená v podávaných žalobách může lišit, a předmětem řízení je současně částka nepřevyšující 50 000 Kč. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je nutno vycházet z § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, které stanoví výši sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč částkou 400 Kč a z odst. 5 písm. a) citovaného ustanovení vyhlášky, který určuje paušální částku jako náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odst. 1 a 2.
19. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 1 815 Kč (odměna podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném po 1. 1. 2025, ve výši 1 200 Kč za tři úkony právní služby po 400 Kč, tři paušální náhrady po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a/ této vyhlášky a 21 % DPH). Celkem náklady řízení představují částku 2 815 Kč, z těchto nákladů má žalobkyně nárok na zaplacení 22 %, tedy po zaokrouhlení na zaplacení částky 619 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
20. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. b) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 1 000 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 800 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.