Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 400 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 8 000 Kč od 10. 11. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 1 097,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 16. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 400 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 10. 10. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit nejpozději do 9. 11. 2024 spolu s úrokem ve výši 1 % denně z jistiny po dobu čerpání. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak do dne splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil a dostal se do prodlení s vrácením úvěru. Předmětem žaloby je pohledávka v celkové výši 10 400 Kč tvořená celkovou nesplacenou jistinou úvěru ve výši 8 000 Kč a kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 400 Kč, jakož i zákonným úrokem z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a o. s. ř. Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a povaze projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), žalovaný pak ve stanovené lhůtě nijak nereagoval na výzvu soudu ke sdělení, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. Soud proto souhlas žalovaného s rozhodnutím bez nařízení jednání předpokládal.
4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně touto smlouvou poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s příslušenstvím do 9. 11. 2024. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 1 % denně.
5. Ze sdělení [právnická osoba]., ze dne 27. 11. 2025 soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. [č. účtu] a že na tento účet byla dne 10. 10. 2024 připsána částka 8 000 Kč od žalobkyně.
6. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 8. 2025 a z přiloženého podacího lístku soud zjistil, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy a dne 2. 9. 2025 tuto výzvu odeslal žalovanému.
7. Z ostatních předložených listinných důkazů soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti.
8. Na podkladě těchto listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:Žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 10. 10. 2024 poskytla žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím do 9. 11. 2024. Žalobkyně před poskytnutím úvěru nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl před podáním žaloby zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky.
9. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. o. z., která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).
10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
12. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel spotřebitelského úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému finanční prostředky vyplaceny, je neplatná. Závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá ze zjištění, že žalobkyně před uzavřením této smlouvy nedostála svým povinnostem vyplývajícím z § 86 ZSÚ, neboť nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (úvěruschopnost). To je zcela zjevné z předložených listinných důkazů, ve kterých není jediná zmínka o zkoumání finanční situace žalovaného, i z toho, že na výzvu soudu, aby sdělila, zda a jakým způsobem před poskytnutím předmětného úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně nereagovala. Soud proto uzavřel, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, a to způsobem uvedeným v § 86 ZSÚ. Sankcí za takové porušení povinnosti je podle § 87 odst. 1 věta první a druhá téhož zákona neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.
18. Jelikož byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, vznikla mu podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinnost vrátit poskytovateli úvěru toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k tomu, že z předložených listinných důkazů nevyplývá, že žalovaný z titulu neplatně sjednaného spotřebitelského úvěru něčeho plnil, a takové plnění netvrdil ani žalovaný, který v řízení zůstal pasivní, vycházel soud z toho, že výši poskytnuté jistiny není možné ponížit o žádné plnění ze strany žalovaného. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč.
19. Ve zbývající části, tedy co do částky 2 400 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z dlužné jistiny úvěru, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nebo např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Co 343/2024).
20. Pokud jde o náklady řízení, předmětem řízení byl nárok na zaplacení 10 400 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 8 000, naopak co do částky 2 400 Kč a požadovaného příslušenství (které ke dni rozhodnutí soudu činí cca 1 100 Kč) byla žaloba zamítnuta. Jelikož žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů poměrně rozdělil, a to tak, že s ohledem na uvedený poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyni svědčí právo na náhradu pouze 39 % účelně vynaložených nákladů řízení. Výši nákladů řízení soud určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, odměny advokáta, která podle § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu činí celkem 1 200 Kč za tři úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba), paušální náhrady hotových výdajů, která podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu činí celkem 300 Kč za uvedené tři úkony právní služby po 100 Kč, a podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z posledních dvou položek ve výši 315 Kč. Soud tak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 097,85 Kč (39 % z celkových nákladů ve výši 2 815 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
21. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku.