Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 338 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 1 902 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 240 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 595 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve věci ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 28. 2. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 10 240 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, která měla být uzavřena mezi oběma účastníky dne 16. 8. 2024. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal, že tuto částku žalobkyni vrátí ve lhůtě do 29. 8. 2024, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, jehož výše činila 2 240 Kč. Žalovaný však na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně se proto po něm domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč a dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 240 Kč. Vedle zmíněných dlužných částek si žalobkyně dále nárokovala rovněž zákonný úrok z prodlení z celkové dlužné částky za dobu ode dne následujícího sjednanému datu splatnosti úvěru (30. 8. 2024) do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do jeho datové schránky 31. 3. 2025, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, žalovaný se pak ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona jeho souhlas předpokládal.
4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], která byla mezi účastníky uzavřena dne 16. 8. 2024 prostřednictvím internetu, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč s tím, že úvěr byl dle smlouvy poskytnut výlučně za účelem financování podnikatelských potřeb žalovaného, a to bez stanovení konkrétního podnikatelského účelu jeho využití. Žalovaný byl v záhlaví smlouvy označen mimo jiné i svým identifikačním číslem a adresou sídla. Zavázal se, že žalobkyni vrátí poskytnutou jistinu úvěru do 14 dnů ode dne čerpání úvěru a že jí zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % z poskytnuté jistiny úvěru denně, tj. ve výši 160 Kč za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení.
5. Ze sdělení [právnická osoba]., z 1. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný je majitelem bankovního účtu č. [č. účtu], na který mu byla dne 16. 8. 2024 žalobkyní vyplacena jistina úvěru ve výši 8 000 Kč.
6. Z výzvy k úhradě z 4. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy ve výši 29 732,80 Kč s příslušenstvím ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude přistoupeno k soudnímu vymáhání dluhu. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána na adresu sídla žalovaného téhož dne, kdy byla vyhotovena.
7. Na podkladě shora uvedených důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav:Žalobkyně uzavřela dne 16. 8. 2024 prostřednictvím internetu se žalovaným smlouvu o podnikatelském úvěru č. [hodnota] -[Anonymizováno], na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit ve lhůtě do 29. 8. 2024 a současně zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru v celkové výši 2 240 Kč. Předžalobní výzvou z 4. 2. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 29 732,80 Kč s příslušenstvím vzniklého z předmětné smlouvy o úvěru.
8. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“.).
9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 433 odst. 1 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
14. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svou povinnost z tohoto závazku prokazatelně splnila, když poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovanému tak nepochybně vznikla dle příslušných ustanovení smlouvy i dle citovaného § 2395 o. z. povinnost tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok. Jeho funkci v posuzovaném případě plnil sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, jehož celková nárokovaná výše činí 2 240 Kč, což odpovídá 28 % z poskytnuté jistiny úvěru. Ačkoliv si je soud vědom toho, že v daném případě žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností a vystupoval tedy stejně jako žalobkyně v pozici podnikatele, považuje sjednanou výši poplatku za poskytnutí úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a to z níže uvedených důvodů.
15. Jakkoliv žalovaný nebyl v předmětné věci v postavení spotřebitele a nevztahovala se tak na něj „ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z., je třeba na něj i přesto pohlížet ve srovnání s žalobkyní jako na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 o. z. Pojem slabší smluvní strany je obecně širší než pojem spotřebitel. Slabší stranou může být i osoba, která není spotřebitelem, tedy je podnikatelem. Může se jednat i o osobu, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním. Vždy je přitom třeba posoudit, zda je konkrétní osoba skutečně slabší stranou. Zákon totiž výslovně nevymezuje faktory, od nichž se postavení slabší strany odvozuje. S ohledem na dikci § 433 odst. 1 o. z. však lze dovodit, že těmito základními faktory jsou informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže. Hospodářské postavení přitom může být ovlivňováno celou řadu faktorů, jako jsou například finanční síla podnikatele, vertikální propojení, přístup k technologiím apod. Posouzení, zda je v konkrétním případě určitá osoba slabší (smluvní) stranou, se bude vždy odvíjet od konkrétních skutkových okolností (srov. Komentář Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), C. H. Beck., 1. vydání, 2014, s. 1651-1652).
16. V intencích řešené věci, tj. ve vztahu k uzavřené smlouvě o podnikatelském úvěru, má soud za to, že žalovaný splňuje definici slabší smluvní strany. Jeho finanční síla je totiž výrazně menší, než je tomu u žalobkyně. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobkyně je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních zápůjček a úvěrů. Smlouva, která mezi nimi byla uzavřena, naplňuje znaky tzv. adhezní smlouvy ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., neboť se jedná o typovou smlouvu využívanou žalobkyní v rámci její obchodní činnosti (poskytování úvěrů) ve vztahu k většímu počtu klientů. Žalovaný evidentně neměl reálnou šanci jakkoliv ovlivnit její žalobkyní předem připravený obsah, snad s výjimkou výše poskytnutého úvěru. Smlouva byla přitom koncipována výrazně ve prospěch žalobkyně, o čemž svědčí fakt, že na jedné straně bylo sjednáno vícero smluvních sankcí pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaného (viz čl. 8.1-8.3. smlouvy), na straně druhé smlouva neobsahuje jakoukoliv sankci pro případ, že by svým povinnostem ze smlouvy nedostála žalobkyně. Za těchto okolností soud uzavřel, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval v pozici slabší smluvní strany a na věc je tedy třeba aplikovat mimo jiné ustanovení § 433 odst. 1 o. z (srov. mimo jiné závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, sp. zn.
17 ICm 4543/2017). Podle něj žalobkyně v daném případě nesměla své hospodářské postavení ani kvalitu odborníka zneužít k tomu, že by využila závislosti žalovaného jakožto slabší smluvní strany a dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Právě takovou nerovnováhu přitom zakládá sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, jehož ve smlouvě sjednaná výše činila 160 Kč na den, přičemž žalobkyně se celkem z titulu tohoto poplatku domáhá úhrady 2 240 Kč, která odpovídá 28 % z poskytnuté jistiny úvěru. Soud nepominul, že žalovaný získal potřebné peněžní prostředky bez nutnosti jejich vázanosti na konkrétní účel a potřeby zajištění závazku, což samozřejmě zvyšuje obchodní riziko, které z celé transakce plyne pro žalobkyni jakožto úvěrující subjekt. Ani za těchto okolností však nelze připustit tak excesivně vysokou úplatu za poskytnutí úvěru, jako představuje ve smlouvě sjednaný poplatek. Při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u peněžitého úvěru) totiž platí, že v souladu s dobrými mravy je pouze takové jednání věřitele, který se „spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá „zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).17. Ze všech popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že ujednání zakládající nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 160 Kč za každý den čerpání úvěru se zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné, přičemž soud podle § 588 k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného. V řešené věci tak nastala situace, kdy sice měly být plněny úroky (neboť povinnost zaplatit úroky je pojmovou náležitostí smlouvy o úvěru), jejich výše však nebyla platně ujednána. Soud proto aplikoval ve věci ustanovení § 1802 a uzavřel, že žalobkyni svědčí z titulu smluvního úroku právo na zaplacení 338 Kč. Tato částka odpovídá průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů poskytovaných nefinančním podnikům v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, tj. v srpnu 2024, která dle databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách ČNB činila 6,16 % ročně (viz https://www.cnb.cz/arad/#/cs/indicators), z dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč za dobu ode dne poskytnutí úvěru (16. 8. 2024) do dne vydání tohoto rozsudku (23. 4. 2025).
18. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 8 000 Kč a úrok ve výši 338 Kč. Současně žalovaného zavázal i k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru (tj. z částky 8 000 Kč) za dobu ode dne následujícího dni splatnosti úvěru, tj. od 30. 8. 2024, do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z. a rovněž o čl. 8.1. smlouvy, výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu.
19. Ve zbytku, tj. co do částky 1 902 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, pak soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost se sluší dodat, že žalobkyni nebyl přiznán zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající přiznanému poplatku za poskytnutí úvěru (338 Kč), neboť úroky z úroků lze požadovat pouze v situaci, kdy je to mezi stranami výslovně sjednáno (§ 1806 o. z.). V řešené věci smlouva žádné takové ujednání neobsahovala, žalobkyně tak měla nárok požadovat úrok z prodlení pouze z částky odpovídající dlužné jistině úvěru.
20. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 10 240 Kč spolu s běžícím zákonným úrokem z prodlení, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání rozsudku odpovídala částce 847 Kč. Celkem tedy předmět řízení činil částku 11 087 Kč. Žalobkyně měla úspěch co do částky 8 338 Kč a zákonného úroku z prodlení, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání rozsudku činila 661 Kč, celkem tedy co do částky 8 999 Kč, která odpovídá 81 % předmětu řízení. Ve zbývající části, tj. co do částky 2 088 Kč, která odpovídá 19 % předmětu řízení, byl procesně úspěšný žalovaný. Míra úspěchu a neúspěchů ve věci tak činila 81 % ku 19 % ve prospěch žalobkyně. Soud proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení mezi účastníky poměrně rozdělil, a to tak, že žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 % (81 – 19 = 62).
21. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze soudního poplatku za podanou žalobu ve věci, jehož výše činí 1 000 Kč, a dále z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 573 Kč. Náklady zastoupení tvoří předně mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby, kdy každý z těchto úkonů je podle § 14b odst. 1 bodu 2 AT honorován sazbou odměny ve výši 400 Kč, a za jeden úkon právní služby učiněný podle § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění), za který náleží mimosmluvní odměna v poloviční výši, tj. ve výši 200 Kč. Celkem tedy náleží zástupci žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 1 000 Kč. Dále jsou náklady zastoupení tvořeny třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) AT po 100 Kč (tj. celkem ve výši 300 Kč) a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 1 300 Kč) ve výši 273 Kč, na kterou zástupci žalobkyně náleží jakožto plátci daně nárok podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 595 Kč (62 % z celkových nákladů ve výši 2 573 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že soud nevyhověl návrhu žalobkyně a nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, činí výše soudního poplatku za podanou žalobu ve věci podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč. Žalobkyně doposud na soudním poplatku uhradila pouze částku 800 Kč, zbývá jí tedy doplatit ještě 200 Kč. Proto soud ve výroku IV. tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost zbývající část soudního poplatku doplatit.
23. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.