9 C 200/2024

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1. 7. 2024 domáhal po žalovaném zaplacení 6 000 000 Kč s úrokem ve výši 12 % z uvedené částky ročně za období od 10. 12. 2022 do 30. 6. 2023, úrokem ve výši 18 % z uvedené částky ročně za období od 1. 7. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky za období od 10. 12. 2022 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 10. 12. 2022 uzavřela společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobce“), se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které mu následně poskytl peněžní prostředky ve výši 6 000 000 Kč. Žalovaný však tuto částku spolu s dohodnutým úrokem v termínu splatnosti nevrátil a neučinil tak ani následně. Právní předchůdce žalobce svou pohledávku z předmětné smlouvy postoupil na žalobce. Ten se domáhal úhrady dlužné jistiny zápůjčky ve výši 6 000 000 Kč, sjednaného smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení z poskytnuté jistiny za období ode dne uzavření smlouvy do zaplacení.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani částečně neuznal a navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Namítal především nedostatek aktivní legitimace žalobce ve sporu s poukazem na to, že žalovanému nebylo náležitým způsobem prokázáno, že došlo k postoupení pohledávky z předmětné smlouvy o zápůjčce. Dle relevantní právní úpravy se vůči dlužníkovi stává postoupení pohledávky účinným teprve v okamžiku, kdy o něm dlužníka řádně informuje postupitel, případně v okamžiku, kdy dlužníkovi postoupení pohledávky prokáže postupník, a to např. předložením postupní smlouvy. Žalobce však v podané žalobě podle žalovaného ani netvrdil, ani nedoložil, že by postoupení pohledávky žalovanému tímto nebo jiným způsobem prokázal. Sice k žalobě doložil oznámení o postoupení pohledávky, nicméně neprokázal, že by toto oznámení bylo žalovanému doručeno. Navíc by samotné oznámení o postoupení pohledávky z jeho strany nebylo dostačující, pokud by postoupení současně žalovanému neprokázal. Žalobce nedoložil ani to, že odeslal žalovanému předžalobní výzvu. Nemohl mu tedy v žádném případě vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení. V samotné smlouvě o zápůjčce pak bylo sjednáno, že smluvní strany jsou povinny věc řešit smírnou cestou, a teprve v případě, že se jejich spory nepodaří vyřešit do 30 dnů od jejich vzniku, měly být rozhodnuty soudem. Žalobce by v případě platného postoupení pohledávky byl vázán i tímto závazkem, doposud se však věc smírnou cestou vyřešit nepokusil.

3. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 10. 12. 2022 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 000 Kč převodem na bankovní účet č. [č. účtu] do tří dnů od podpisu smlouvy. Žalovaný se pak zavázal, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 12 % ročně z poskytnuté částky, obojí ve lhůtě do 30. 6. 2023. Pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení s vrácením předmětu zápůjčky a smluveného úroku, bylo ve smlouvě sjednáno, že bude povinen hradit právnímu předchůdci žalobce od 1. 7. 2023 úrok ve výši 18 % z poskytnuté částky ročně až do úplného zaplacení.

4. Z potvrzení [právnická osoba]., o provedené platbě vystaveného 5. 9. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce dne 14. 12. 2022 poukázal ve prospěch shora uvedeného bankovního účtu žalovaného předmět zápůjčky ve výši 6 000 000 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem dne 9. 4. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobce za úplatu ve výši 6 000 000 Kč, a to s účinností k okamžiku podpisu postupní smlouvy.

6. Z oznámení o postoupení pohledávky datovaného dnem 19. 4. 2024 se podává, že žalobce informoval žalovaného o tom, že došlo k postoupení pohledávky z předmětné smlouvy o zápůjčce a o tom, že žalovaný je nově povinen svůj dluh splnit jemu.

7. Z předžalobní výzvy ze 7. 5. 2024 se podává, že žalobce před podáním žaloby písemně vyzval žalovaného k zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím v dodatečné lhůtě do 10. 5. 2024 s upozorněním, že pokud žalovaný v uvedené lhůtě dluh neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

8. V rámci hodnocení důkazů soud musel přisvědčit námitce žalovaného, podle níž žalobce neprokázal, že by žalovanému odeslal písemné oznámení o postoupení pohledávky z 19. 4. 2024, respektive předžalobní výzvu ze 7. 5. 2024. Žalobce sice předložil soudu obě listiny, nikoliv však už doklad o jejich odeslání žalobci. Soud však v tomto směru žalobce nevyzýval podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění důkazů, neboť dospěl k závěru, že žalobcem předložené listinné důkazy k rozhodnutí ve věci postačují a že i pouze na jejich podkladě lze dospět k závěru, že žaloba je důvodná. K této otázce se soud podrobněji vyjádří v dalším textu tohoto odůvodnění.

9. Na základě žalobcem doložených listinných důkazů tak soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 10. 12. 2022 uzavřena v písemné formě smlouva o zápůjčce, na jejímž podkladě následně právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 14. 12. 2022 bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu uvedeného ve smlouvě zápůjčku ve výši 6 000 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tyto prostředky vrátí ve lhůtě do 30. 6. 2023 a současně uhradí právnímu předchůdci žalobce smluvní úrok ve výši 12 % z poskytnuté částky ročně za dobu od poskytnutí peněžních prostředků do sjednaného data splatnosti zápůjčky. Pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení s vrácením zápůjčky, bylo ve smlouvě ujednáno, že počínaje 1. 7. 2023 bude žalovaný hradit právnímu předchůdci žalobce smluvní úrok ve výši 18 % z poskytnuté částky ročně, a to až do úplného vrácení zápůjčky. Smlouvou uzavřenou dne 9. 4. 2024 následně právní předchůdce žalobce postoupil svou pohledávku za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobce.

10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

13. Podle § 1882 odst. 1 o. z. platí, že dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

14. V řešeném případě bylo v řízení prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Právní předchůdce žalobce totiž nejenže uzavřel se žalovaným písemnou smlouvu, ale rovněž mu prokazatelně poskytl předmět zápůjčky, tedy finanční prostředky ve výši 6 000 000 Kč, čímž došlo k naplnění nezbytného předpokladu, který zákon ke vzniku smlouvy o zápůjčce jakožto reálného kontraktu vyžaduje. Žalovaný byl dle uvedené smlouvy povinen ve lhůtě do 30. 6. 2023 vrátit poskytnuté prostředky a současně zaplatit úrok ve výši 12 % z poskytnuté částky za dobu od jejího poskytnutí do sjednaného data splatnosti. Dále bylo předloženou smlouvou o postoupení pohledávky z 9. 4. 2024 prokázáno, že k uvedenému datu došlo ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. k postoupení pohledávky právního předchůdce žalobce za žalovaným z předmětné smlouvy o zápůjčce včetně veškerého jejího příslušenství na žalobce. Tímto postoupením se žalobce stal věřitelem pohledávky z předmětné smlouvy, což v praxi znamená, že mimo jiné může zmíněnou pohledávku vůči žalovanému vymáhat prostřednictvím žaloby v civilním nalézacím řízení. Nelze tedy přisvědčit procesní obraně žalovaného, který vůči podané žalobě namítal zejména nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Za daných skutkových okolností totiž není vůbec rozhodující, zda se žalovaný o postoupení pohledávky dozvěděl ještě před podáním žaloby některým ze způsobů předpokládaných v § 1882 odst. 1 o. z., tedy buď tak, že by jej o postoupení pohledávky vyrozuměl právní předchůdce žalobce jakožto postupitel, nebo by mu postoupení pohledávky prokázal žalobce jakožto postupník.

15. Žalobce sice neprokázal, že by žalovaný byl některým zákonem předpokládaným způsobem informován o postoupení vymáhané pohledávky na žalobce, to však nic nemění na tom, že k tomuto postoupení došlo. Pro soud je rozhodující, že žalobce prokázal samotné postoupení pohledávky. To, jestli se o něm žalovaný dozvěděl ještě před podáním žaloby, by mohlo hrát roli pouze v případě, kdy by žalovaný současně prokázal například to, že již na svůj dluh ze smlouvy plnil ve prospěch právního předchůdce žalobce. V takovém případě by bylo možné uvažovat o zamítnutí žaloby (ať už částečném, či úplném). Žalovaný však s žádným takovým tvrzením nepřišel, natož aby prokázal, že by na svůj dluh z předmětné smlouvy cokoliv uhradil ať už právnímu předchůdci žalobce, nebo žalobci samotnému. Žalovaný se prokazatelně dozvěděl o postoupení předmětné pohledávky žalobci nejpozději v okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Ani poté však potřebným způsobem nereagoval a na svůj dluh evidentně ani částečně neplnil. Za dané situace proto soud nemohl dospět k jinému závěru, než že podaná žaloba je důvodná (tedy alespoň v její převážné části), protože proti samotné existenci nároku, jehož vznik žalobce prokázal, žalovaný v řízení nenamítal ničeho. Na tom nemůže nic změnit ani námitka žalovaného, podle níž měl právní předchůdce žalobce (potažmo žalobce sám) dle bodu 7.11. smlouvy řešit veškeré spory vzniklé ze smlouvy či v souvislosti s ní nejprve smírnou cestou, přičemž teprve v případě, že se je nepodaří vyřešit do 30 kalendářních dnů od jejich vzniku, měly být rozhodnuty s konečnou platností příslušným soudem. Existence citovaného ustanovení předně rozhodně neznamená, že by nárok právního předchůdce žalobce a posléze žalobce samého nebyl soudně vymahatelný dříve než po uplynutí třiceti dnů od data jeho vzniku. Oprávněná osoba se totiž mohla s úspěchem domoci nároku z předmětné smlouvy o zápůjčce již v okamžiku, kdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením zápůjčky, tedy k datu 1. 7. 2023, a to bez ohledu na citovaný bod 7.11. smlouvy. Ten totiž ve své podstatě neobsahuje žádný konkrétní a vymahatelný závazek, nýbrž pouze prohlášení, které má vést smluvní strany k tomu, aby své spory řešily, pokud možno, smírnou cestou (viz formulace „především“). O tom, že se nejedná o žádnou konkrétní povinnost zavazující smluvní strany, ostatně svědčí i fakt, že citované ustanovení neobsahuje žádnou sankci pro případ, že by se jím některá ze smluvních stran neřídila. Především však lze poukázat na to, že soud rozhoduje dle skutkového stavu existujícího k datu vydání jeho rozhodnutí. Žalovaný přitom zcela pominul, že původně ve věci bylo jednání nařízeno na 6. 1. 2025. K žádosti obou (!) účastníků bylo toto jednání odročeno na 19. 2. 2025, přičemž tato žádost o odročení byla zdůvodněna právě tím, že mezi stranami probíhají mimosoudní jednání o vyřešení sporu. Žalovaný tedy těžko může tvrdit, že se žalobce nepokusil spor vyřešit smírně, jestliže se shora zmíněným odůvodněním sám žádal o odročení jednání, a to dokonce opakovaně (byť podruhé již jeho žádosti soud s ohledem na stanovisko žalobce nevyhověl).

16. Ze shora popsaných důvodů soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci jistinu zápůjčky ve výši 6 000 000 Kč a zavázal jej též k úhradě smluvního úroku. Žalobu však musel částečně zamítnout v tom rozsahu, v němž se žalobce domáhal smluvního úroku za dobu ode dne, kdy byla uzavřena písemná smlouva o zápůjčce (10. 12. 2022), do dne předcházejícího datu, kdy byl předmět zápůjčky fakticky vyplacen žalovanému (13. 12. 2022). Dle smlouvy ani dle jakéhokoliv zákonného ustanovení totiž žalovanému jakožto vydlužitelovi nemohla vzniknout povinnost hradit úrok z poskytnutých prostředků dříve, než měl tyto prostředky fakticky k dispozici, což se stalo teprve dne 14. 12. 2022. Proto soud přiznal žalobci sjednaný smluvní úrok až ode dne 14. 12. 2022, a to ve výši, která odpovídala příslušnému smluvnímu ujednání, tj. za období od 14. 12. 2022 do 30. 6. 2023 ve výši 12 % ročně, za období od 1. 7. 2023 do zaplacení pak ve výši 18 % ročně. Žalobu pak zamítl co do požadovaného smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 10. 12. 2022 do 13. 12. 2022.

17. Soud dále přiznal žalobci též požadovaný zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině zápůjčky, a to s odkazem na § 1970 o. z., opět však pouze zčásti. Dle citovaného ustanovení totiž v situaci, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplynulo, že by za toto prodlení nebyl odpovědný, skutečně vznikl právnímu předchůdci žalobce, a po postoupení pohledávky žalobci samotnému, nárok na úhradu úroku z prodlení, a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (15 % ročně). Tento nárok však žalobci svědčí teprve ode dne 1. 7. 2023, což je první den prodlení žalovaného s vrácením zápůjčky. Pokud žalobce požadoval úrok z prodlení z dlužné jistiny zápůjčky i za období od 10. 12. 2022 do 30. 6. 2023, pak tento nárok nemůže být oprávněný, neboť v tomto období ještě žalovaný nebyl v prodlení. Soud tedy žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny zápůjčky pouze za období od 1. 7. 2023 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu nárok na jeho zaplacení zamítl.

18. Ačkoliv byla žaloba částečně zamítnuta, je zjevné, že toto zamítnutí se týkalo pouze velmi nepatrné části předmětu řízení (nárok na smluvní úrok ve výši 12 % z poskytnuté jistiny za dobu od 10. 12. 2022 do 13. 12. 2022 a na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny za dobu od 10. 12. 2022 do 30. 6. 2023). Jinak převážně procesně úspěšnému žalobci tedy podle § 142 odst. 3 o. s. ř. svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce z titulu práva na náhradu nákladů řízení požadoval po žalovaném pouze náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 300 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Proto soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení právě ve výši 300 000 Kč.

19. Žalovaný v rámci své procesní obrany namítal, že by žalobci nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť neprokázal odeslání předžalobní výzvy podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalovanému. K této námitce soud uvádí, že judikatura dlouhodobě zastává názor, podle něhož je i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, pročež nemá být absence výzvy podle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit (nebo jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení), není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Vzhledem k tomu, že žalovaný ani po podání žaloby svůj dluh žalobci nezaplatil, není třeba se zabývat tím, zda mu byla doručena předžalobní výzva žalobce, neboť pro závěr o tom, že žalobci svědčí právo na náhradu nákladů řízení, je tato skutečnost ve světle citovaných judikatorních závěrů zcela irelevantní.

20. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku, neboť neshledal důvod ke stanovení jiné pariční lhůty.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, č.j. 9 C 200/2024-46, Okresní soud ve Svitavách měl v úmyslu uložit žalovanému povinnost zaplatit žalobci 6 000 000 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 14. 12. 2022 do 30. 6. 2023, s úrokem ve výši 18 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně měl v úmyslu zamítnout žalobu žalobce v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku ve výši 12 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 10. 12. 2022 do 13. 12. 2022 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 10. 12. 2022 do 30. 6. 2023.

2. Při vyhlášení zmíněného rozsudku se soud dopustil zjevné nesprávnosti, neboť ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému mimo jiné povinnost zaplatit žalobci úrok ve výši 12 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 14. 12. 2022 do 30. 6. 2022 a současně ve výroku II. rozsudku žalobu zamítl co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 000 000 Kč od 10. 12. 2022 do 30. 6. 2022. Již z podstaty věci je zřejmé, že se jednalo o zjevnou nesprávnost, neboť by tímto způsobem byl žalobci přiznán úrok, respektive úrok z prodlení od určitého data zpět do minulosti (a současně by tímto způsobem byla částečně zamítnuta žaloba), což není možné a neodpovídalo by to ani žalobnímu petitu.

3. Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

4. S ohledem na výše uvedené postupoval soud podle citovaného § 164 o. s. ř. a zmíněnou zjevnou nesprávnost ve výrocích I. a II. shora uvedeného rozsudku opravil tak, že nově je v obou těchto výrocích uvedeno správné datum 30. 6. 2023 namísto chybně vyhlášeného data 30. 6. 2022.