9 C 89/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 4. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 56 117,96 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi účastníky dne 24. 9. 2019. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Ty se žalovaný zavázal vrátit spolu s dohodnutým úrokem a dalšími ve smlouvě sjednanými platbami v pravidelných splátkách. Žalovaný hradil řádně splátky v období od 22. 10. 2019 do 20. 3. 2024, následně však již žádné platby z jeho strany žalobkyně neeviduje. Opakované prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru vedlo k tomu, že žalobkyně k datu 24. 7. 2024 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnila. K datu zesplatnění činila dlužná jistina úvěru 55 117,96 Kč, dlužný úrok pak 6 506,65 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok ode dne poslední zaplacené splátky, tj. od 20. 3. 2024, do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do 23. 7. 2024). Vedle těchto částek si žalobkyně v podané žalobě nárokovala rovněž smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru, a to s odkazem na bod 5. úvěrové smlouvy, dále běžící úrok ve výši 13,49 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od zesplatnění úvěru (24. 7. 2024) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od 3. 8. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dá jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podaném návrhu, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o hotovostním úvěru uzavřené dne 24. 9. 2019 mezi [jméno FO] s.r.o.[IČO] IČO, , se sídlem [adresa] (dále jen „[jméno FO] “), a žalovaným bylo zjištěno, že [jméno FO] se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok, jehož výše odpovídala roční sazbě 13,49 %, jakož i pojistné za pojištění schopnosti splácet, jehož měsíční výše činila 167 Kč, ve lhůtě do 22. 9. 2026. Úvěr měl být splácen v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 2 049 Kč, které byly splatné vždy k 22. dni v měsíci. V čl. 5 smlouvy byla mimo jiné sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu.

5. Z dodatku č. 1 ke shora uvedené úvěrové smlouvě z 22. 4. 2022 bylo zjištěno, že účastníci se dohodli na změně data splatnosti splátek úvěru tak, že zbývajících 61 splátek úvěru bude splatných vždy k 20. dni v příslušném měsíci.

6. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru z 25. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný před uzavřením shora uvedené smlouvy uvedl, že je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], kde jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 22 000 Kč. Dále má příjem z pronájmu ve výši 3 000 Kč měsíčně. Je svobodný, bezdětný, bydlí v nájmu, jeho celkové měsíční výdaje včetně splátek úvěrů činí 15 000 Kč. Z potvrzení dále vyplývá, že [jméno FO] ověřovala hlavní příjem žalovaného z bankovního výpisu, vedlejší příjem nijak ověřován nebyl a nebyl zahrnut do výpočtu disponibilního příjmu žalovaného. Ověřený příjem žalovaného činil 20 400 Kč. Žalovaný byl lustrován v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, registru SOLUS, insolvenčním rejstříku a Centrální evidenci exekucí. Bylo zjištěno, že není v insolvenci, není vůči němu vedena exekuce, má celkem pět závazků ze smluv o úvěrech, kdy na jistině těchto úvěrů dluží celkem 133 881 Kč, výše měsíčních splátek těchto úvěrů pak v souhrnu činí 3 148 Kč.

7. Z úvěrové zprávy předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy se [jméno FO] dlužil v souvislosti s osobním úvěrem ze dne 10. 10. 2018 celkem 60 449 Kč, přičemž úvěr splácel splátkou ve výši 1 501 Kč měsíčně, v souvislosti s osobním úvěrem ze dne 30. 11. 2018 celkem 24 433 Kč, přičemž splácel 601 Kč měsíčně, v souvislosti s osobním úvěrem ze dne 12. 3. 2019 celkem 21 937 Kč, přičemž splácel 1 046 Kč měsíčně, v souvislosti s kontokorentním úvěrem ze dne 19. 7. 2019 celkem 49 838 Kč, aniž je zřejmé, jak vysokou splátku splácel, a v souvislosti s kontokorentním úvěrem ze dne 5. 12. 2018 celkem 6 847 Kč, aniž je zřejmé, jak vysokou měsíční splátku úvěru splácel. V období od 12. 11. 2018 do 12. 3. 2019 byly žalovanému zamítnuty dvě žádosti o poskytnutí úvěru, další dvě žádosti byly žalovaným odvolány.

8. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 6. 2019 do 24. 9. 2019 bylo zjištěno, že konečný zůstatek na tomto účtu byl za uvedené období záporný a činil minus 1 498 Kč. Za měsíc červen 2019 činily příjmy žalovaného 22 012 Kč a výdaje 22 288 Kč, za měsíc červenec 2019 příjmy 18 632 Kč a výdaje 36 787 Kč a za měsíc srpen 2019 příjmy 19 902 Kč a výdaje 22 179 Kč.

9. Z potvrzení o vyplacení úvěru z 25. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč dne 25. 9. 2019.

10. Ze splátkové historie k předmětnému úvěru předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný celkem doposud na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy zaplatil 103 682 Kč.

11. Z dopisu z 24. 7. 2024 soud zjistil, že [jméno FO] písemně vyzvala žalovaného k doplacení dluhu ze shora uvedeného úvěru ve výši 62 624,61 Kč ve lhůtě do 2. 8. 2024.

12. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně bylo zjištěno, že na základě projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo k fúzi sloučením žalobkyně jakožto nástupnické společnosti se [jméno FO] (v době fúze již podnikající pod obchodní firmou [právnická osoba].) jakožto společnosti zanikající s tím, že jmění zanikající společnosti přešlo na žalobkyni.

13. Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 1. 2025, č.j. [spisová značka], bylo zjištěno, že žalobkyně zcela totožný nárok, jaký uplatnila v tomto řízení, uplatnila u zdejšího soudu již v minulosti žalobou podanou dne 18. 9. 2024. Tato žaloba byla uvedeným rozsudkem v plném rozsahu zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu z 24. 9. 2019 jako neplatnou, neboť v době uzavření smlouvy na základě podkladů, které si [jméno FO] obstarala za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného, existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr. Žalovaného tak stíhala povinnost toliko vrátit poskytnutou jistinu úvěru, přičemž tuto povinnost již splnil.

14. Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 3. 2024, č.j. [spisová značka], bylo zjištěno, že žalobkyně po vydání shora uvedeného rozsudku vzala podanou žalobu zpět, v důsledku čehož soud řízení o této žalobě zastavil, rozsudek uvedený v předchozím odstavci zrušil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:[jméno FO] a žalovaným byla dne 24. 9. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě [jméno FO] poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Před uzavřením smlouvy provedla [jméno FO] ověření úvěruschopnosti žalovaného, z něhož vyplynulo, že žalovaný má pravidelný měsíční příjem ve výši cca 22 000 Kč, současně však v té době měl nesplacené finanční závazky hned z pěti úvěrových smluv v celkové výši přesahující 130 000 Kč. V období posledních tří kalendářních měsíců před uzavřením smlouvy přesahovaly výdaje na jeho bankovním účtu jeho příjmy. Žalovaný celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil 103 682 Kč. Dopisem z 24. 7. 2024 [jméno FO] celý dluh žalovaného z předmětné úvěrové smlouvy jednorázově zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Společnost [jméno FO] zanikla v důsledku fúze sloučením se žalobkyní, na kterou jakožto nástupnickou společnost přešlo veškeré jmění zanikající společnosti [jméno FO]. Žalobkyně uplatnila totožný nárok, jaký uplatňuje v tomto řízení, u zdejšího soudu již žalobou podanou dne 18. 9. 2024, kterou zdejší soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č.j. 17 C 328/2024-57, v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl. V důsledku následného zpětvzetí žaloby žalobkyní pak vydal usnesení ze dne 10. 3. 2024, č.j. 17 C 328/2024-65, jímž rozhodl o zastavení řízení a zrušení zmiňovaného rozsudku.

16. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZSÚ“), tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy.

17. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. V řízení bylo prokázáno, že mezi [jméno FO] jakožto právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 24. 9. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. [jméno FO] jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom [jméno FO] oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má přitom po provedeném dokazování za to, že tyto důvodné pochybnosti z podkladů, které měla [jméno FO] k dispozici, vyplývaly.

19. Soud neshledal důvod, proč se jakkoliv odchýlit od závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku z 8. 1. 2025, jímž bylo již jednou o totožných nárocích žalobkyně v minulosti rozhodnuto. Je skutečností, že z žalobkyní předloženého výpisu z bankovního účtu žalovaného z doby bezprostředně předcházející poskytnutí úvěru vyplývá, že žalovaný v období tří předcházejících měsíců před uzavřením smlouvy na svém účtu opakovaně hospodařil se záporným zůstatkem. Lze tedy souhlasit i s tím závěrem, že jeho příjmy zjevně nepostačovaly k hrazení jeho výdajů, nadto je nutné přihlédnout i k tomu, že v daném období měl celkem pět nesplacených finančních závazků z jiných úvěrových smluv, které průběžně splácel. Již jen z těchto okolností bylo možné jednoznačně dovozovat důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen řádně splatit úvěr sjednaný ve smlouvě z 24. 9. 2019. [jméno FO] tedy smlouvu o úvěru uzavřela v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, pročež je třeba ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ tuto smlouvu hodnotit jako neplatné právní jednání, a to i přesto, že žalovaný neplatnost smlouvy v řízení nenamítal. V této souvislosti je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Soudního dvora EU, zejména pak na jeho rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C 679/18, podle něhož je třeba ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS), tedy v tom smyslu, že soud je povinen zkoumat splnění povinnosti poskytovatele úvěru ověřit úvěruschopnost úvěrované osoby z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce úvěrovaného, jakkoliv zákon v citovaném ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022 stanovoval jako sankci za porušení této povinnosti toliko relativní neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy.

20. S ohledem na neplatnost předmětné úvěrové smlouvy stíhala žalovaného podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ pouze povinnost vrátit [jméno FO] (a po její fúzi se žalobkyní žalobkyni) poskytnutou jistinu úvěru ve výši 100 000 Kč. Tuto povinnost žalovaný přitom již prokazatelně splnil, neboť v souvislosti s předmětným úvěrem uhradil 103 682 Kč. Proto byla žaloba jako nedůvodná v plném rozsahu zamítnuta.

21. Žalovaný měl v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak vůči žalobkyni mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval, se soudem nekomunikoval a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.