10 C 288/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, ) se žalovaným uzavřel dne 1. 4. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 16 800 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 80 % ročně, splátky však nehradil řádně a včas, na dluh zaplatil pouze částku 5 294 Kč. Právní předchůdce žalobkyně úvěr k 7. 12. 2024 zesplatnil a následně pohledávku za žalovaným postoupil žalobkyni. Žalobou požaduje žalobkyně zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 940 Kč a smluvního úroku ve výši 4 914 Kč. Tyto částky žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud vyzval žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v rámci podané žaloby. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. Proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Na základě předložených listinných důkazů, a to smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 1. 4. 2024, výpisu čerpání, výzvy k zaplacení úvěru ze dne 7. 12. 2024, předžalobní výzvy ze dne 15. 1. 2025 včetně dokladu o odeslání a sdělení [právnická osoba]. ze dne 20. 11. 2025 a 9. 12. 2025 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr do výše úvěrového rámce 14 000 Kč s tím, že k prvnímu čerpání mohlo dojít od 1. 4. 2024. Žalovaný se zavázal čerpané prostředky splácet včetně úroku 80 % ročně v měsíčních splátkách, jejichž výši sděloval právní předchůdce žalobkyně žalovanému vždy nejméně 5 dnů před datem splatnosti. Ta byla stanovena vždy k poslednímu dni v každém období 30 dnů opakujících se po sobě. Roční procentní sazba nákladů dle úvěrové smlouvy činila 117,10 %. V průběhu smluvního vztahu žalovaný načerpal částku 16 800 Kč. Úvěr nesplácel řádně a včas, věřiteli zaplatil pouze částku 5 294 Kč. Proto byl úvěr právním předchůdcem žalobkyně zesplatněn k 7. 12. 2024. Zesplatnění úvěru bylo žalovanému oznámeno výzvou k zaplacení celého úvěru z téhož dne. Na základě uzavřené rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně dodatku č. 1 z téhož dne a dle seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. Postoupení bylo oznámeno žalovanému dne 15. 1. 2025 současně s výzvou k zaplacení a upozorněním na možnost soudního vymáhání dlužné částky.

4. Po právní stránce soud danou věc posoudil dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. pokud se týká důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti této smlouvy soud přihlíží ex offo. Účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Dle předložené smlouvy o úvěru byl sjednán úrok z úvěru ve výši 80 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 117,10 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen NS), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 80 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období duben 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,71 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy sama o sobě převyšuje mnohonásobně tuto obvyklou úrokovou míru. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) pak činila dle uzavřené smlouvy 117,10 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Pro případ neplnění povinností žalovaného přistupuje smluvní pokuta v článku V.3. smlouvy v procentuální výši 0,1 % za každý den prodlení, která sama o sobě není v nepřiměřené výši, a náhrada nákladů za prodlení dlužníka, které spolu s úrokem již pouze podtrhují takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru zvýrazněna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i účelně vynaložené náklady pro případ prodlení spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 16 800 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil na svůj dluh částku 5 294 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je nárok žalobkyně na zaplacení částky 11 506 Kč důvodný, stejně jako na úrok z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu a co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnějším účastníkem, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 576,87 Kč, přičemž tato částka představuje 22,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,03 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,97 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 854 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.