10 C 314/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť se žalovanou uzavřela dne 18. 8. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 13 000 Kč. Podle smlouvy o zápůjčce se žalovaná zavázala vrátit částku 13 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 850 Kč ve třech splátkách po 6 283 Kč nejpozději do 13. 9. 2024. Žalovaná však částku neuhradila řádně a včas, na svůj dluh zaplatila částku 9 793 Kč, kterou žalobkyně započetla na náklady vynaložené v souvislosti s jejím prodlením a smluvní pokutu. Žalovaná částka představuje dlužnou jistinu zápůjčky a poplatek v celkové výši 15 951 Kč.

2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila, proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Soud má z listinných důkazů, tj. ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 8. 2023 ve spojení s všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně a sdělení [právnická osoba]. ze dne 4. 2. 2025 za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 18. 8. 2023 smlouva o zápůjčce, ve které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout zápůjčku v celkové výši 13 000 Kč na účet žalované, jehož je žalovaná vlastníkem a jediným disponentem. Splatnost zápůjčky byla sjednána na den 13. 9. 2024, kdy žalovaná měla uhradit jistinu spolu s poplatkem 5 850 Kč ve třech splátkách po 6 283 Kč. Smluvní strany si dále ve smlouvě dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaná uhradila dle tvrzení žalobkyně celkem 9 793 Kč. Žalované byla dne 24. 4. 2025 zaslána předžalobní upomínka s upozorněním na možné soudní vymáhání dluhu.

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o zápůjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o zápůjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu citovaného § 2 odst. 1 ZSÚ, sice formálně nebyl sjednán žádný úrok ze zápůjčky, smlouva výslovně uvádí, že zápůjční úroková sazba činí 0 %, přesto však podle téže smlouvy činí roční procentní sazba nákladů činila 857 %. Žalovaná byla v dané věci dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím zápůjčky zaplatit žalobkyni částku 5 850 Kč formálně označenou jako „poplatek ze zápůjčky“. Tento poplatek spolu s jistinou měl žalovaný zaplatit ve třech splátkách do 93 dnů od poskytnutí zápůjčky, právě proto roční procentní sazba nákladů činila dle uzavřené smlouvy 857 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Z předložené smlouvy je zcela zjevné, že jde o elektronicky vyhotovenou smlouvu formulářového typu, kdy se ve smlouvě mění jen několik základních údajů. Administrativa tohoto typu elektronických formulářových smluv, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Sám spotřebitel totiž na internetových stránkách žalobkyně vyplní formulář návrhu na uzavření smlouvy dle jím požadovaných parametrů (čl. 2.9 všeobecných podmínek) a odešle návrh na uzavření smlouvy prostřednictvím internetových stránek žalobkyni, tedy je to spotřebitel, kdo vyplňuje údaje do systému žalobkyně a podle spotřebitelem zadaných údajů se sestaví smlouva, popř. její dodatek. Je obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která dle čl. 2. 4 všeobecných podmínek jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu spotřebitelů zápůjčky na svých internetových stránkách, tedy poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem jejího podnikání (což plyne též z veřejného rejstříku). Podnikání je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí z žalobkyní poskytovaných finančních prostředků. Tyto úvahy ve spojení s nepřiměřenou výši poplatků za formulářovou elektronickou smlouvu, jejíž údaje zadává do systému sám spotřebitel, vedou soudu k jednoznačnému závěru, že žalobkyní stanovený poplatek měl ve skutečnosti vést ke generování zisku žalobkyně ze zápůjčky, tedy že jde o skryté úroky ze zápůjčky. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z.

6. Soud však shledává absolutní neplatnost smlouvy i z dalšího důvodu. Při výše uvedeném posouzení poplatku stanoveného žalobkyní ve smlouvě, a to jako kapitalizovaného úroku, plyne, že úvěrové zatížení žalované odpovídá prakticky shora uvedené RPSN, jinak řečeno, dosahovalo řádově stovek procent. Částka 5 850 Kč je de facto úrokem za poskytnutí zápůjčky, přičemž představuje 45 % z poskytnuté částky, kterou měla žalovaná uhradil spolu s dlužnou jistinou do 93 dnů. V případně přepočtu úrokového zatížení na jeden rok pak úrok činil 175,20 % (0,48 % x 365 dní). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období srpna 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 9,57 % ročně, tedy jeho faktická výše mnohonásobně překračuje obvyklou hodnotu. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). I Ústavní soud (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 % (v dané věci 2 969 %!), kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. [spisová značka] ze dne [datum]), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o zápůjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez shora uvedeného poplatku, tj. skrytého kapitalizovaného úroku, který suploval sjednané „nulové“ úroky, by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o zápůjčce se spotřebitelem, tedy smlouva o spotřebitelském úvěru. Nad to žalobkyně stanovila ve smlouvě další sankce vůči spotřebiteli, a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a též další poplatky v nepřiměřené výši 500 Kč za jednu písemnou upomínku; i z částky v přesné výši 500 Kč je zřejmé, že jde poplatek a nikoli o skutečné faktické náklady. Tyto zpoplatněné upomínky navíc žalobkyně zasílala žalované v řádu několika málo dnů, zhruba každých 14 dnů, a to po dobu více než dva měsíce, což je zjevně zcela neúčelné a jen to dokresluje snahu žalobkyně získat další příjem z tohoto poplatku za upomínky. Z uvedeného ujednání plyne též nevyvážený vztah mezi účastníky smlouvy, neboť ve prospěch spotřebitele ve smlouvě o zápůjčce žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Pro úplnost lze dodat, že neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně poskytla žalované částku 13 000 Kč, žalovaná žalobkyni uhradila 9 793 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 3 207 Kč. Tato platební povinnost byla žalované uložena výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako ochuzené vydat, neboť má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Žalovaná tuto částku dosud žalobkyni neuhradila, proto je důvodný i nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla úspěšnějším účastníkem řízení, žádné náklady jí však nevznikly.