Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 19. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 4 097 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 425 Kč od 19. 3. 2025 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 563,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, ) se žalovanou uzavřel dne 10. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 3 100 Kč, který byl následně navýšen na 19 000 Kč. Úvěr měla žalovaná splatit do 18. 3. 2025. Žalovaná však úvěr nesplácela a do prodlení s úhradou celého úvěru se dostala dne 19. 3. 2025. Žalobou požaduje žalobkyně jako postupník zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 19 000 Kč, smluvního úroku ve výši 2 425 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 672 Kč. Dlužná částka nebyla žalovanou uhrazena ani na základě předžalobní výzvy.
2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřila. Soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.
3. Na základě předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 10. 10. 2024 č. [hodnota] včetně dodatků č. 1 ze dne 13. 10. 2024, č. 2 ze dne 15. 10. 2024, č. [hodnota] ze dne 15. 10. 2024, č. [hodnota] ze dne 12. 11. 2025 a č. [hodnota] ze dne 13. 1. 2025, dále ze sdělení o zesplatnění ze dne 18. 3. 2025, předžalobní výzvy ze dne 15. 8. 2025 včetně dokladu o odeslání a sdělení [právnická osoba]. ze dne 10. 3. 2026 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 10. 10. 2026 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaná čerpala dne 10. 10. 2024 částku 3 100 Kč. Žalovaná se zavázala čerpané prostředky včetně úroku ve výši 647,58 % ročně uhradit do 18. 10. 2024. Roční procentní sazba nákladů činila 42 547,80 %. Dodatkem č. [hodnota] k této úvěrové smlouvě z 13. 10. 2024 byl úvěr navýšen na částku 8 800 Kč, dodatkem č. [hodnota] ze dne 15. 10. 2024 na částku 13 500 Kč a dodatkem č. [hodnota] na ze dne 15. 10. 2024 na částku 19 000 Kč. Následně došlo dodatkem č. [hodnota] ze dne 13. 11. 2024 k prodloužení splatnosti úvěru do 12. 12 2024 a dodatkem č. [hodnota] ze dne 13. 1. 2025 k prodloužení splatnosti úvěru do 12. 2. 2025. V průběhu smluvního vztahu žalovaná načerpala na jistině úvěru částku 19 000 Kč. Úvěr však nesplácela, a proto právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil k 18. 3. 2025. Možnost účtovat smluvní pokutu ve výši 0, 1 % denně je sjednána v rámci smluvních ujednán úvěrové smlouvy ze dne 10. 10. 2024 na straně 2. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka vůči žalované postoupena žalobkyni. Postoupení bylo oznámeno žalované písemně dne 15. 8. 2025 současně s výzvou k zaplacení a upozorněním na možnost soudního vymáhání dlužné částky.
4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 647,58 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 42 547,80 %. Úrok byl následně dodatkem č. 1-5 k úvěrové smlouvě upřesněn na 612,31 % ročně, 592,71 % ročně, 582,32 % ročně, 73,95 % ročně a dodatkem č. 5 na 37,27 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen NS), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“
6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 647,58 % a dle jednotlivých dodatků byla následně upřesněna na 612,31 % ročně, 592,79 % ročně, 582,32 % ročně, 73,95 % ročně a dodatkem č. [hodnota] na 37,27 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období říjen 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,53 % ročně, pro období listopad 2024 pak 8,51 % ročně a pro leden 2025 pak 8,63 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy sama o sobě převyšuje mnohonásobně tuto obvyklou úrokovou míru. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Pro případ neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši 0,1 % za každý den prodlení, která sama o sobě není v nepřiměřené výši a náhrada nákladů za prodlení dlužníka, které spolu s úrokem již pouze podtrhují takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.
7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i účelně vynaložené náklady pro případ prodlení spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.
8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 19 000 Kč, na kterou žalovaná nezaplatila ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je nárok žalobkyně na zaplacení částky 19 000 Kč důvodný, stejně jako na úrok z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaná byla a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 563,96 Kč, přičemž tato částka představuje 64,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 82,26 % a úspěchu žalované v rozsahu 17,74 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 924 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23 097 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a.t.