Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 98 648 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 309 Kč a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 95 078 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 98 648 Kč se shora uvedeným příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 20. 1. 2020 uzavřena úvěrová smlouva č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 160 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 96 měsíčních splátkách po 2 964 Kč měsíčně. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 13,9 %. Žalovaná zaplatila na úvěr částku 161 328 Kč, z toho částka 64 922 Kč byla započtena na jistinu, která byla tímto ponížena na částku 95 708 Kč. Spolu s poskytnutou jistinou se žalovaná zavázala zaplatit úrok ve výši 13,9 % ročně. Žalobkyně vytvořila „plán v případě řádného splácení“, který vyčísluje smluvní úrok tak, jak by přirůstal v případě řádného splácení. Podle tohoto plánu by v případě řádného splácení úvěru činil úrok 84 435 Kč. Žalovaná uhradila splátkami úrok ve výši 79 118 Kč, žalobkyně požaduje rozdíl ve výši 5 317 Kč. V návaznosti na prodlení žalované pak požaduje žalobkyně poplatky ve výši 2 600 Kč a dále pojistné ve výši 970 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 95 078 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně zaslala žalované dne 13. 2. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu, žalovaná na ni však nereagovala.
2. Okresní soud v Táboře ve věci vydal dne 26. 3. 2025 pod č. j. EPR [č. účtu] -[Anonymizováno] elektronický platební rozkaz, kterým bylo žalobě vyhověno.
3. Usnesením ze dne 20. 5. 2025, č.j. EPR [č. účtu] -[Anonymizováno] byl shora uvedený elektronický platební rozkaz zrušen, když se ho nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou.
4. Žalobkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti doplnila odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp.zn. 33 Cdo 1819/2023 z něhož vyplývá, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně má za to, že při uzavírání smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované, když jí poskytnuté údaje konfrontovala s výstupy z celé řady registrů a údaji zanesenými v analytickém programu, kterým žalobkyně disponuje.
5. Z důkazů provedených při jednání soud zjistil, že dne 20. 1. 2020 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výše 160 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v 96 splátkách po 2 964 Kč měsíčně. Dohodnuta byla roční úroková sazba 13,9 % s tím, že celková částka splatná spotřebitelem činí 265 948 Kč. Pro případ prodlení se zaplacením je věřitel oprávněn dle smlouvy účtovat náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele a to 500 Kč za 1. písemnou upomínku při prodlení spotřebitele, 600 Kč za 2. upomínku při prodlení spotřebitele a 1 500 Kč v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele z důvodu prodlení spotřebitele trvajícího alespoň 3 měsíce, dále úrok z prodlení (úroková sazba u opožděných plateb) v zákonné výši a smluvní pokutu za porušení povinnosti řádně splácet úvěr dle zákona o spotřebitelském úvěru ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.
6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalované v souvislosti se sjednáním předmětného úvěru je zřejmé, že byly prověřeny veřejné i komerční registry, konkrétně SOLUS, insolvenční rejstřík a registr CRIF, výpisy z bankovního účtu žalované za měsíce říjen až prosinec 2019 byla ověřena výše jejího příjmu (21 080 Kč), splátky dalších úvěrů jsou uvedeny ve výši 9 736 Kč (bez uvedení zdroje ověření). Žalobkyně uzavřela, že rozdíl příjmů a výdajů žalované činí 11 344 Kč a je tedy dostatečný pro umožnění splátky úvěru ve výši 2 964 Kč měsíčně. Podle žalobkyně v době posuzování žádosti o úvěr byla žalovaná v dobré finanční kondici, jelikož měla dostatek peněžních prostředků na splácení úvěru i své mandatorní a běžné výdaje.
7. Dopisem ze dne 2. 12. 2024 žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dluhu, když žalovaná úvěr řádně nesplácela.
8. Dopisem ze dne 13. 2. 2025 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě se soud zabýval tím, zda a jak žalobkyně při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované. Povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí je uložena věřiteli s cílem získat si takovou představu o skutečných příjmech a výdajích dlužníka, ze které si může věřitel udělat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Účelem této povinnosti je ochrana spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, dále ochrana společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, ale i ochrana věřitele snižováním jeho rizik. Jak vyplývá z provedeného dokazování, žalobkyně se při uzavírání úvěrové smlouvy spokojila s pouhým prohlášením žalované o výši příjmu 18 500 Kč a o splátkách dalších úvěrů ve výši 6 500 Kč a dále s jejím sdělením, že je vdaná a žije u rodičů. Údaje ověřila pouze 3 výpisy z účtu žalované, a to za poslední 3 měsíce před poskytnutím úvěru. Z těchto výpisů přitom plyne pouze údaj o příjmu žalované, výdaje zde nejsou plně rozklíčované, s výjimkou splátky úvěru ve výši 5 397 Kč. Z výpisu je zřejmá dosud nesplacená výše tohoto úvěru ke dni 31. 12. 2019 v částce 223 601 Kč. Je rovněž zřejmé, že účet žalované byl neustále v záporných číslech. Žalobkyně nijak nezjišťovala skutečné náklady žalované na živobytí (bydlení, stravování, počet vyživovaných osob) neověřovala si, s kým žije ve společné domácnosti a jaké jsou příjmy těchto osob, nezjišťovala další dluhy žalované a spokojila se pouze s lustrací v registrech SOLUS, CRIF a insolvenčním rejstříku. Bylo pro ni dostačující zjištění, že u žalované nebylo vykázáno prodlení se splácením jejích závazků. V žádném případě však nedošlo k dostatečnému prověření konkrétních poměrů žalované. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí tak, jak jí zákon o spotřebitelském úvěru ukládá v ustanovení § 86 odst. 1 a v důsledku toho je předmětná úvěrová smlouva absolutně neplatná. Žalovaná by tak měla žalobkyni vrátit pouze půjčenou jistinu. Jak však vyplývá ze samotné žaloby, žalovaná na úvěr č. [hodnota] zaplatila již 161 328 Kč, tedy více, než činila jistina poskytnutého úvěru. Proto soud žalobu žalobkyně zamítl jako nedůvodnou.
11. O nákladech řízení rozhodoval soud v situaci, kdy žalované, která byla v řízení úspěšná, náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů nemá.