Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 32 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 7. 6. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 24 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 7. 6. 2025 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 090,14 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 56 900 Kč s příslušenstvím, na jejíž zaplacení vznikl žalobkyni nárok nesplněním povinností žalované vyplývajících ze smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. Žalované byla žalobkyní poskytnuta na základě uzavřené smlouvy částka 32 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 22 400 Kč do 6. 6. 2025. Žalovaná úvěr nesplácela, proto žalobkyně požaduje také zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Dlužné částky žalovaná neuhradila ani na základě předžalobní výzvy ze dne 24. 9. 2025.
2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v rámci podané žaloby, žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, ačkoliv jí byly žaloba a výzva doručeny. Proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.
3. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky 32 000 Kč žalobkyní žalované na financování podnikatelských potřeb žalované. Částka 32 000 Kč byla poukázána na bankovní účet žalované, který uvedla. Žalovaná se shora označenou smlouvou zavázala částku 32 000 Kč splatit včetně poplatku za poskytnutí úvěru nejpozději do 6. 6. 2025. Poplatek činil 1 % z částky úvěru za každý den čerpání úvěru, tj. od poskytnutí úvěru až do jeho úplného splacení. Celkově se žalovaná zavázala zaplatit do 6. 6. 2025 částku 54 400 Kč. Podle čl. 8.1. smlouvy byla žalovaná povinna v případě prodlení s úhradou jakékoli splátky úvěru hradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč splatnou vždy následující den po dni prodlení. V případě prodlení s úhradou úvěru nebo jeho části po dni konečné splatnosti úvěru byla dále žalovaná podle čl. 8.2.1 smlouvy povinna platit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně ze součtu dlužných částek úvěru při prodlení do 90 dní ode dne konečné splatnosti a při prodlení více než 90 dnů pak ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny denně a dále dle čl. 8.2.2 smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny, a to vždy ode dne prodlení. Žalobou požaduje žalobkyně zaplacení jistiny úvěru ve výši 32 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 22 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Na tyto částky neuhradila žalovaná ničeho ani na základě předžalobní výzvy ze dne 24. 9. 20254. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 shora citovaného ustanovení se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.5. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 23 Cdo 56/2019 dovodil mimo jiné následující závěry. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.6. V řízení bylo prokázáno, že na základě smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum] byla žalované poskytnuta žalobkyní částka 32 000 Kč. Žalovaná však měla žalobkyni, a to i při řádném splácení a dodržení všech smluvních ujednání, zaplatit kromě jistiny úvěru také částku 22 400 Kč představující poplatek za sjednání úvěru (1 % denně). Pokud by tento poplatek byl sjednán jako smluvní úrok, sama o sobě by takto vysoká úroková sazba nemusela být dle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu důvodem neplatnosti uzavřené smlouvy mezi podnikateli. Důvodem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. je však v dané věci významná nevyváženost smluvních ujednání v neprospěch žalované. Ta přitom není právnickou osobou, ale fyzickou osobou – podnikatelem, který ručí za své závazky zcela neomezeně, a to celým svým majetkem. Při hodnocení obsahu smlouvy z hlediska posouzení její vyváženosti nelze kromě sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru, který pokud by byl označen jako úrok (jehož funkci de facto plní), by v případě běžného spotřebitele byl soudy hodnocen jako odporující dobrým mravům, odhlédnout od dalších ujednání smlouvy, která mají ve všech případech společné to, že jsou nevýhodná pro žalovanou. Ta je přitom podle § 433 odst. 2 o. z. v daném smluvním vztahu slabší stranou. Jedná se nejen o systém sankcí postihujících žalovanou v případě prodlení se splácením úvěru, kdy kromě jednorázových sankcí, které jí však mohou být ukládány opakovaně (viz smluvní pokuta dle čl. 8.2.2 smlouvy), žalovaná je povinna souběžně platit úroky z prodlení v dohodnuté výši (v případě prodlení do 90 dnů se jedná o sazbu 182,5 % ročně) a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky dle čl. 8.2.2 smlouvy. Za jednoznačně nevyvážené je pak nutno považovat ustanovení čl. 6.4 smlouvy stanovící povinnost žalované zaplatit žalobkyni v případě předčasného splacení úvěru účelně vynaložené náklady, jejichž konkrétní výše ani mechanismus výpočtu nejsou ve smlouvě nikde stanoveny, vyjma nekonkrétního odkazu na výčet uveřejněný na blíže neurčeném místě na internetových stránkách žalobkyně, který však má být pouze příkladný a může tak být žalobkyní libovolně rozšiřován. Nepoměr v postavení stran, který takto sjednaný obsah smlouvy umožňuje, názorně ilustruje současné postavení žalované, která by oproti přijaté částce ve výši 32 000 Kč měla žalobkyni zaplatit v souladu s ujednáními obsaženými ve smlouvě částku 56 900 Kč, přičemž žalobkyně ani nepožaduje zaplacení všech položek, na které by měla dle smlouvy nárok (např. poplatek za poskytnutí úvěru požaduje pouze za dobu sjednané splatnosti úvěru, nikoliv za celou dobu prodlení žalované, dále nepožaduje zaplacení smluvní pokuty podle č. 8.2.2 smlouvy ani úroku z prodlení ve sjednané výši). Z toho vyplývá, že předmětná formulářová smlouva je svým obsahem formulována jednoznačně ve prospěch žalobkyně a odporuje pravidlům stanoveným v § 433 odst. 1 o. z. V celkovém souhrnu je tedy smlouva uzavřená mezi účastníky zjevně nevyvážená, neboť zakládá vztah, který je pro žalovanou jako slabší smluvní stranu nevýhodný. Nároky věřitele plynoucí z dané smlouvy ve svém souhrnu jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Neplatnost je nutno dovodit ve vztahu k celé smlouvě, jejíž jednotlivá ujednání tvoří jeden celek. S ohledem na výše uvedené soud hodnotí smlouvu o podnikatelském úvěru jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z.7. Nárok žalobkyně tedy bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o. z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o. z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně tak má právo na vrácení částky, kterou žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla, tj. částky 32 000 Kč. Tato částka včetně úroku z prodlení v zákonné výši od data požadovaného žalobkyní tedy byla žalobkyni přiznána. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 090,14 Kč, přičemž tato částka představuje 12,48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 56,24 % a úspěchu žalované v rozsahu 43,76 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 845 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 56 900 Kč sestávající z částky 3 380 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 490 Kč ve výši 2 412,90 Kč.