13 C 113/2025

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u zdejšího soudu dne 7. 10. 2025 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 104 714,20 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 23. 7. 2024. Žalobkyně dle této smlouvy žalovanému poskytla úvěr ve výši 76 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši nominální úrokové sazby 72,84 % ročně splatit ve 48 splátkách po 4 903 Kč měsíčně, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2024 dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný sjednané podmínky řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný se dle žalobkyně dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce více jak 30 dnů, žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč, neboť takovéto prodlení se týkalo dvou splátek, a smluvní pokuta ve výši 499 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce více jak 30 dnů. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6. 2. smlouvy o úvěru v celkové výši 400 Kč, neboť žalovaný se ocitl v prodlení o délce více jak 15 dnů se 2 splátkami a náhrada ve výši 200 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce více jak 15 dnů. Ke dni 23. 4. 2025 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, neboť žalovaný byl dle žalobkyně v prodlení o délce 65 dnů s úhradou splátky či její části. Podle bodu 6. 3. úvěrové smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu ve výši celkem 88 684,43 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Ke dni podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh 14 709 Kč. Dále žalobkyně požaduje také smluvní pokutu v celkové částce 14 632,20 Kč, a to dle bodu 6. 5. smlouvy, která byla stanovena ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 25. 4. 2025 do 6. 10. 2025. Žalobkyně dále požadovala i úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající původní jistině úvěru ve výši 75 076,96 Kč ode dne 25. 4. 2025 do zaplacení, a to v nominální roční úrokové sazbě 72,84 % ročně a od 19. 5. 2025 v souladu s ustanovením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve výši 12 % ročně. Další částky žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, a proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Z listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne [Anonymizováno] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [Anonymizováno], na základě které se žalobkyně zavázala poskytnut žalovanému úvěr ve výši 76 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal splácet včetně sjednaného úroku ve výši nominální úrokové sazby 72,84 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 4 903 Kč splatných počínaje srpnem 2024 vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru. Podle bodu 6. 1. smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dle bodu 6. 2. smlouvy má poskytovatel vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením klienta. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Podle bodu 6. 5. smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení (ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] a dodatku č. 1, oznámení o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře, prohlášení klienta, předsmluvního formuláře). Dne 23. 7. 2024 byla ve prospěch žalovaného odepsána z účtu žalobkyně částka 76 000 Kč (z dokladu o vyplacení úvěru). Žalovaný na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil před zesplatněním 14 709 Kč (z karty klienta a výzev k zaplacení). K zesplatnění došlo v souladu s bodem 6. 3. písm. b) smlouvy, podle kterého jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů smlouvy, automaticky dojde k zesplatnění úvěru. K tomuto dni (23. 4. 2025) se pak stává okamžitě splatnou celá jistina úvěru a veškeré úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a náklady dle bodu 6. 2. části B smlouvy. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději do dne zesplatnění (ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno]). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných splátek, které měl řádně hradit dle přílohy ke smlouvě – splátkového kalendáře a také k úhradě smluvní pokuty a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (z výzvy ze dne 17. 4. 2025). K zesplatnění úvěru došlo dne 23. 4. 2025 (ze sdělení z 23. 4. 2025). Poprvé byl žalovaný v prodlení o délce 30 dnů se splátkou č. 1 a v prodlení o délce 60 dnů taktéž se splátkou č. 2, když do podání žaloby uhradil na dlužnou částku 14 709 Kč (z karty klienta). Žalovaný byl vyzván k úhradě vzniklého dluhu a upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání (z předžalobní výzvy ze dne 15. 9. 2025 včetně podacího archu). Žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřovala úvěruschopnost žalovaného (z listiny nazvané „Hodnocení klienta“, výpisu záznamů z registru [Anonymizováno], detailů transakcí na běžném účtu žalovaného, výpisu z nebankovního registru klientských informací).

4. Právně byla věc hodnocena dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

5. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda.

7. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.

8. Podle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

9. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ustanovení § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, když k případné absolutní neplatnosti smlouvy se přihlíží ex offo, účastník nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši nominální úrokové sazby z úvěru 72,84 % ročně, s uváděnou RPSN úvěru ve výši 102,82 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále rozvíjela a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j.

15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“15. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne [Anonymizováno] byla mezi účastníky sjednána nominální úroková sazba z úvěru ve výši 72,84 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro období červenec 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,02 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy značně převyšuje (osmkrát) tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravnou výši úroků. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů i ve výši 86,21 % ročně - č. j. 15 Co 69/2018–93 nebo ve výši 52,21 % (č. j. 24 C 416/2018 – 69). Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ustanovení § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

16. Podle výše uvedené judikatury NS, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní parametry úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (pokuty a poplatků) by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

17. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku 76 000 Kč. Z žalobních tvrzení dále plyne, že žalovaný zaplatil žalobkyni 14 709 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně do 61 291 Kč. Tato částka byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, protože ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu a výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

18. Ve zbývající části není žaloba s ohledem na výše uvedené podrobné odůvodnění neplatnosti úvěrové smlouvy důvodná, proto soud ostatní žalobou uplatněné nároky zamítl (výrok II.).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 454,11 Kč, přičemž tato částka představuje 17,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,53 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,47 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 236 Kč a a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „Advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 104 714 Kč za tři realizované úkony právní služby do podání návrhu ve věci samé včetně (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), tedy 3 x 5 300 Kč. Žalobkyni dále dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) Advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a dle ustanovení § 13 odst. 4 Advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů za uvedené tři úkony právní služby v celkové výši 1 350 Kč (3 x 450 Kč). Zástupkyně žalobkyně je plátkyní daně z přidané hodnoty a součástí nákladů je proto i DPH ve výši 21 % z částky 17 250 Kč, tj. 3 622,50 Kč.