Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 50 685,94 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 014,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 004,61 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 44 802,18 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 43 902,18 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 21. 5. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 50 685,94 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „Právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na dobu neurčitou peněžní prostředky, které měl žalovaný vrátit společně s úrokem, poplatky a náklady. Žalovaný načerpal celkovou částku 67 133,93 Kč, avšak nedostál svým smluvním povinnostem, když úvěr nesplácel řádně a včas. Žalovaný na svůj dluh uhradil ke dni podání žaloby částku 70 202,95 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr k 21. 7. 2024 zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 svou pohledávku za žalovaným žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek.
2. V dané věci byl dne 27. 5. 2025 vydán elektronický platební rozkaz, č. j. EPR [č. účtu] -5, proti kterému podal žalovaný odpor a platební rozkaz byl proto dle ustanovení § 174a, odst. 3 ve spojení s § 174 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („dále jen „o. s. ř.“) zrušen. V této věci dále soud nařídil jednání a dále se zabýval platností uzavřené úvěrové smlouvy.
3. V průběhu ústního jednání žalovaný potvrdil, že úvěr čerpal. Dále uvedl, že i před podáním žaloby kontaktoval žalobkyni, reklamoval úrok a rozporoval nároky žalobkyně především s ohledem na výši úroků a otázku dobrých mravů. Žalovaný také poukazoval na to, že načerpanou částku uhradil. Žalobkyně považovala žalobu za důvodnou a trvala na přiznání žalovaných částek.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] č. [hodnota], smluvních podmínek k této smlouvě a standardních informací o spotřebitelském úvěru a žalovaným poskytnutých identifikačních údajů (foto žalovaného s občanským průkazem) považuje soud za prokázané, že mezi Právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva č. [hodnota], na jejímž základě Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr s možností opakovaného čerpání. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, strop spotřebitelského úvěru byl stanoven na částku 50 000 Kč. Úvěr se zavázal žalovaný splácet v měsíčních splátkách nejméně ve výši minimální splátky vypočtené věřitelem na základě anuitního splátkového kalendáře. Smluvní úrok byl sjednán v pevné sazbě 42 % ročně. Poplatky za upomínky při prodlení s úhradou částek delší než 14 dnů byly sjednány ve výši 300 Kč za zaslanou upomínku. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 51,96 %, avšak pouze v případě jednorázového vyčerpání spotřebitelského úvěru a jeho splacení ve stejných pravidelných měsíčních splátkách počínaje jeden měsíc po dni prvního čerpání. Z výzvy před zesplatněním ze dne 16. 6. 2024 a tabulky umoření pak vyplývá, že žalovaný na dluh zaplatil částku 70 202,95 Kč, přičemž celkově načerpal částku 67 133,93 Kč. Výzvou ze dne 16. 6. 2024 byl upozorněn na prodlení se zaplacením splátek, přesto splátky dále již nehradil, a úvěr byl proto k 21. 7. 2024 původním věřitelem zesplatněn. Od data 22. 7. 2024 žalobkyně požaduje zaplacení smluvního úroku z dlužných částek ve 12,75 % ročně. Žalovaná částka sestává dle tvrzení žalobkyně z dlužné jistiny ve výši 43 902,18 Kč, dlužného poplatku 900 Kč, a dlužného smluvního úroku a úroku z prodlení. Postoupení žalobou uplatněné pohledávky žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, včetně její přílohy – seznamu postoupených pohledávek. Výzvou ze dne 16. 4. 2025 byl žalovaný upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.
5. Při právním hodnocení vyšel soud z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru se žalovaný zavázal hradit věřiteli společně se splátkami úvěru smluvní úrok z dlužných částek sjednaný v pevné sazbě 42 % ročně. Soud se proto nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 42 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 51,96 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. o. s. ř. Tato judikatura se dále rozvíjela a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022) za to, že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“
10. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 42 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosinec 2021 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 7,91 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy více jak pětinásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) pak činila dle uzavřené smlouvy 51,96 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními. Neobstála by ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.
11. Podle výše uvedené judikatury NS která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura).
12. Dohodnutá výše úroku více jak pětinásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru, což za situace, kdy úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, doba čerpání úvěru tedy není z časového hlediska nijak omezena a RPSN je z tohoto důvodu stanovena pouze pro modelový případ jednorázového vyčerpání celého úvěrového rámce a jeho splacení ve stejných pravidelných měsíčních splátkách, vede soud k závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Právě institut dobrých mravů lze považovat za korektiv omezující autonomii vůle stran smlouvy a jejich možnosti sjednat si obsah smlouvy libovolně. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna nepřiměřená výši plnění, které původní věřitel žalovanému poskytl.
13. Nad rámec uvedeného soud doplňuje, že obsah úvěrové smlouvy lze rovněž považovat za sjednaný v rozporu s požadavky § 1811 odst. 1 o. z. Je formulován nejasným a zavádějícím způsobem, zejména v části popisující podmínky poskytnutí úvěru. Jak je již výše uvedeno, smluvní úrok byl sjednán v pevné výši 42 % ročně. Z obsahu smlouvy v tomto případě není zřejmé, jaká bude celková částka, která má být zákazníkem hrazena, neboť částka uvedená ve smlouvě je vyčíslena pouze pro případ úvěru uzavřeného na jeden rok, kdy jistina je čerpána jednorázově. Celková výše zaplacené částky se však od modelového případu může v případě delšího čerpání a tím i delšího splácení diametrálně lišit. Výše celkových nákladů úvěru je přitom jedním ze základních parametrů pro možnost posouzení individuální vhodnosti daného úvěrového produktu zákazníkem, zde tedy žalovaným vystupujícím v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. Nákladnost úvěru by tedy ve smlouvě být stanovena jednoznačným a pro spotřebitele jednoduše pochopitelným způsobem. Tyto požadavky však daná smlouva nesplňuje a je tak v rozporu i s povinnostmi stanovenými v § 104 ve spojení s § 106 až 108 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o. z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše smluvního ročního úroku, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti shledal soud smlouvu ve smyslu § 588 o. z. za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně jako postupníka tedy bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o. z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o. z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně by tak měla právo na vrácení částky, kterou žalovanému její právní předchůdkyně celkem poskytla, tedy částky 67 133,93 Kč, nicméně tuto částku již žalovaný v plném rozsahu uhradil, když sama žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný celkem uhradil částku 70 202,95 Kč. Vzhledem k uvedenému neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji zamítl.
15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nenáleží. Úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, ten se však vzniklých nákladů vzdal.