Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 085,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 1. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 31 105 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 594,65 Kč od 10. 1. 2017 do zaplacení, s úrokem ve výši 19 % ročně z částky 18 679,69 Kč od 3. 1. 2017 do zaplacení, a dále částku 839,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 572,48 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 572,48 Kč od 12. 2. 2016 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhá zaplacení shora uvedených částek s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] s žalovanou uzavřel dvě smlouvy o zápůjčce, a to dne 2. 2. 2015 smlouvu č. [hodnota], na jejímž základě poskytl žalované částku 30 000 Kč, a smlouvu č. [hodnota] ze dne [datum], kdy žalované poskytl částku 10 000 Kč. Podle smlouvy ze dne 2. 2. 2015 č. 583093806 měla žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně vrátit zápůjčku a další částku sestávající z poplatků a úroku 31 105 Kč ve 100 týdenních splátkách po 612 Kč. Podle smlouvy č. [hodnota] ze dne 18. 12. 2024 se žalovaná zavázala mimo zápůjčku 10 000 Kč uhradit i další poplatky a úrok ve výši 8 361 Kč. Poskytnuté částky, úroky a poplatky dle shora uvedených smluv měla žalovaná hradit ve splátkách, což ovšem řádně a včas nečinila a žalované částky původnímu věřiteli neuhradila. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, proto je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též i úrok z úvěru a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru.
2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila, soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.
3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] č. [hodnota] má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout zápůjčku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 6 218 Kč, administrativním poplatkem ve výši 7 037 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek ve výši 17 850 Kč, celkem tedy 61 105 Kč ve 100 týdenních splátkách po 612 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková sazba úvěru činila 19 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 59,50 % ročně. Žalovaná zápůjčku převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy a na zápůjčku dosud zaplatila částku 28 914,96 Kč. Celkový dluh žalované se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 18 679,69 Kč, dlužné části poplatku ve výši 13 510,03 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 679,69 Kč běžícího od 10. 1. 2017, který žalobkyně částečně kapitalizovala a úroku smluvního ve výši 19 % ročně z částky 18 679,69 Kč od 3. 1. 2017 do zaplacení, který taktéž žalobkyně částečně kapitalizovala. Z dalších předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] ze dne 18. 12. 2024 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 1 277 Kč, administrativním poplatkem ve výši 1 901 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso 5 183 Kč, celkem tedy 18 361 Kč v 60 týdenních splátkách po 307 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková sazba úvěru činila 19,98 % ročně a RPSN 51,83 % ročně. Žalovaná zápůjčku převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy a na shora uvedenou zápůjčku zaplatila částku 17 521,04 Kč. Celkový dluh žalované se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 572,48 Kč, dlužné části poplatku ve výši 267,48 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 572,48 Kč běžícího od 19. 2. 2016, který žalobkyně částečně kapitalizovala a úroku smluvního ve výši 19,98 % ročně z částky 572,48 Kč od 12. 2. 2016 do zaplacení, který taktéž žalobkyně částečně kapitalizovala. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovanou přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, postoupení bylo oznámeno žalované. Žalobkyně zaslala dne 29. 7. 2024 žalované předžalobní výzvu, v níž byla vyzvána k úhradě dosud nezaplacení jistiny a poplatků včetně úroků.
4. Na základě shora uvedených skutkových závěrů soud věc posoudil v souladu s ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), dle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností shora uvedených smluv o zápůjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložených smluv o zápůjčce žalovaná zaplatit oproti poskytnuté částce 30 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 100 týdnů částku 61 105 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN zápůjčky ve výši 59,50 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 19 % ročně, dále oproti částce 10 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 60 týdnů částku 18 361 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN zápůjčky ve výši 51,83 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 19,98 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen NS), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je nutné přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“
6. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání uvedených smluv ze dne 2. 2. 2015 a dne 18. 12. 2024 povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě úroku i částku 24 887 Kč a 7 084 Kč formálně ve smlouvách označených jako poplatky, které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutou zápůjčkou, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalované se konstituuje jako zaplacení celkové dlužné částky splatné dlužníkem (včetně úroků) 61 105 Kč v pravidelných 100 týdenních splátkách po 612 Kč a ve výši 18 361 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 307 Kč. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně stanovil do předtištěného formuláře poplatek za administrativní činnost ve výši 7 037 Kč a 1 901 Kč, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá. Dále byly vždy sjednány i doplňkové služby – poplatek za hotovostní inkaso v různé výši, a to 17 850 Kč a 5 183 Kč. Formuláře věřitele jsou již předem připravené, doplňují se o několik málo údajů, proto soud takto sjednaný poplatek považuje za částku, které ve skutečnosti vede ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skrytý úrok z úvěru. Sjednání takového poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Navíc sama výše sjednaného úroku úvěru činila 19 % ročně či 19,98 % ročně, přičemž obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro únor 2015 činila 13,25 % ročně, pro prosinec 2014 pak 14,01 % ročně pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu, tj. jejich faktická výše dosahuje sama o sobě téměř o polovinu více obvyklé hodnoty úroků. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.
7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem jsou s ostatními ujednáními natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil. Administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vysokým nákladům. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován vágním, neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem, k tomu viz např. administrativní poplatek či hotovostní inkaso splátek. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalované jako dlužníka dále vyniká v případě jejího prodlení se splácením, kdy se dlužné neuhrazené jistiny ode dne následujícího po datu splatnosti poslední sjednané splátky úročí úrokem ve výši 19 % ročně a u smlouvy uzavřené dne 18. 12. 2014 ve výši 19,98 % ročně, jejichž zaplacení žalobkyně rovněž požaduje. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládá proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobuje absolutní neplatnost těchto úvěrových smluv.
8. Z výše uvedených závěrů pak vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smluv o zápůjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy jako bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčku dne 2. 2. 2015 ve výši 30 000 Kč, přičemž z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila na zápůjčku 28 914,96 Kč, a dále zápůjčku dne 18. 12. 2024 ve výši 10 000 Kč, na kterou dosud uhradila žalovaná částku 17 521,04 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smluv o zápůjčce a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně pouze co do částky 1 085,04 Kč u smlouvy ze dne 2. 2. 2015. Na základě smlouvy ze dne 18. 12. 2024 již žalovaná zaplatila 17 521,04 Kč (zápůjčka činila 10 000 Kč), proto je s ohledem na shora uvedené důvodným pouze nárok žalobkyně co do částky 1 085,04 Kč, která byla žalobkyni přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné částky ve výši uvedené ve výroku I., neboť žalovaná byla a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadované další částky jistiny s úrokem z prodlení, jakož i požadované úroky z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť z větší části úspěšné žalované, které vzniklo právo na jejich náhradu, žádné náklady v tomto řízení nevznikly.