6 C 143/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť s žalovaným uzavřela dne 15 8. 2023 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 1 000 Kč. Ke smlouvě byly postupně uzavřeny dodatky o navýšení zápůjčky, a to o 10 000 Kč dne 16. 8. 2023, o 5 000 Kč dne 17. 8. 2023, o 4 000 Kč pak dne 17. 8. 2023, celkem tedy žalovaný načerpal peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal společně se zápůjčkou uhradit poplatek v celkové výši 6 500 Kč, vše bylo splatné dne 14. 9. 2023. Žalovaný uhradil na dluh částku 16 200 Kč, dále však ničeho nehradil a žalobkyně se domáhá úhrady částky 19 500 Kč, která představuje neuhrazenou jistinu, když žalobkyně platby žalovaného zaúčtovala na náklady na vymáhání ve výši 2 500 Kč, poplatek ve výši 6 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 700 Kč. Na tuto částku již žalovaný ničeho nehradil, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z listinných důkazů, a to zejména ze smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 8. 2023 ve spojení s dodatkem ze dne 16. 8. 2023 o navýšení zápůjčky o 10 000 Kč, dodatkem ze dne 17. 8. 2023 o navýšení 5 000 Kč a dodatkem ze dne 17. 8. 2023 o navýšení 4 000 Kč, všeobecnými obchodními podmínkami, sazebníkem, výpisem z účtu, upomínkami a sdělením [právnická osoba]. ze dne 17. 12. 2024 za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 15. 8. 2023 k uzavření smlouvy o zápůjčce, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout zápůjčku v celkové výši 1 000 Kč a následnými dodatky ze dne 16. 8. 2023 a 17. 8. 2023 byla zápůjčka navýšena na 20 000 Kč. Tyto částky byly převedeny na účet žalovaného. Splatnost zápůjčky byla sjednána na den 14. 9. 2023 spolu s poplatkem ve výši 6 500 Kč za její poskytnutí. Smluvní strany si dále ve smlouvě dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný však sjednanou částku nevrátil řádně a včas ani přes opakované upomínání, když zápůjčku zcela nesplatil. Dle žalobních tvrzení činí celkový dluh žalovaného 19 500 Kč, kterou tvoří dle tvrzení žalobkyně nesplacená jistina, neboť žalobkyně platby žalovaného v celkové výši 16 200 Kč zaúčtovala na poplatek ve výši 6 500 Kč, náklady na vymáhání za odeslání upomínek dne 21. 9. 2023, 28. 9. 2023, 5. 10. 2023, 14. 10. 2023 a dne 29. 10. 2023 v celkové částce 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 6 700 Kč. Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 22. 7. 2024.

4. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle ust. § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o zápůjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o zápůjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., sice formálně nebyl sjednán žádný úrok ze zápůjčky, smlouva výslovně uvádí, že zápůjční úroková sazba činí 0 %, přesto však podle téže smlouvy činí roční procentní sazba nákladů při nezaplacení zápůjčky a poplatku v určené lhůtě 7 173 % ročně. Žalovaný byl tedy v dané věci dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím zápůjčky zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč formálně označenou jako „poplatek ze zápůjčky“, který představuje 32,50 % jistiny. Tento poplatek spolu s jistinou měl žalovaný splatit do 14. 9. 2023. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Z předložené smlouvy a dodatků je zřejmé, že jde o elektronicky vyhotovené smlouvy formulářového typu, kdy se ve smlouvě mění jen několik základních údajů. Administrativa tohoto typu elektronických formulářových smluv, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Sám spotřebitel totiž na internetových stránkách žalobkyně vyplní formulář návrhu na uzavření smlouvy dle jím požadovaných parametrů a odešle návrh na uzavření smlouvy prostřednictvím internetových stránek žalobkyni, tedy je to spotřebitel, kdo vyplňuje údaje do systému žalobkyně a podle spotřebitelem zadaných údajů se sestaví smlouva, popř. její dodatek. Je obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu spotřebitelů zápůjčky na svých internetových stránkách, tedy poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem jejího podnikání (což plyne též z veřejného rejstříku). Podnikání je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí žalobkyni za poskytovaní finančních prostředků. Tyto úvahy ve spojení s nepřiměřenou výši poplatků za formulářové elektronické smlouvy, jejichž údaje zadává do systému sám spotřebitel, vedou soudu k jednoznačnému závěru, že žalobkyní stanovený poplatek má ve skutečnosti vést ke generování zisku žalobkyně ze zápůjčky, tedy že jde o skryté úroky ze zápůjčky. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z.

6. Soud však shledává absolutní neplatnosti smlouvy i z dalšího důvodu. Při výše uvedeném posouzení poplatku stanoveného žalobkyní ve smlouvě plyne, že úvěrové zatížení žalovaného odpovídá 32,50 %, i když obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období srpen 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 9,57 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o zápůjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez shora uvedeného poplatku, tj. skrytého kapitalizovaného úroku, který suploval sjednané „nulové“ úroky, by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o zápůjčce se spotřebitelem, tedy smlouva o spotřebitelském úvěru. Nad to žalobkyně stanovila ve smlouvě další sankce vůči spotřebiteli, a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a též další poplatky v nepřiměřené výši 500 Kč za jednu písemnou upomínku; i z částky v přesné výši 500 Kč je zřejmé, že jde poplatek a nikoli o skutečné faktické náklady. Tyto zpoplatněné upomínky navíc žalobkyně zasílala žalovanému v řádu několika málo dnů po dobu dvou měsíců, což je zjevně zcela neúčelné a jen to dokresluje snahu žalobkyně získat další příjem z tohoto poplatku za upomínky, a to za situace, kdy byly sjednány i další poplatky (za e-mailovou upomínku 100 Kč, telefonickou upomínku 50 Kč, SMS 30 Kč, dohodu o splátkách 450 Kč, předání spisu k vymáhání 500 Kč, předání inkasní agentuře 750 Kč a za náklady spojené s předáním inkasní agentuře až 1 800 Kč). Z uvedených ujednání tedy plyne nevyvážený vztah mezi účastníky smlouvy, neboť ve prospěch spotřebitele ve smlouvě o zápůjčce žádné poplatky, smluvní pokuta či jiné sankce sjednány nebyly. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Pro úplnost lze dodat, že neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Toto jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný žalobkyni na úhradu této částky uhradil 16 200 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 3 800 Kč. Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako ochuzené vydat, neboť má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj dluh nezaplatil a žalobkyně žádala úhradu úroku z prodlení z částky 19 500 Kč od 15. 9. 2023, je důvodný nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši 3 800 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení. Výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny s požadovaným úrokem z prodlení. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť z větší části úspěšnému žalovanému, kterému vzniklo právo na jejich náhradu, žádné náklady v tomto řízení nevznikly.