6 C 25/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti [právnická osoba] podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 26. 8. 2007 smlouvu o půjčce č. [hodnota]. Na jejím základě poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 568 Kč, a celkovou částku pak v 53 týdenních splátkách po 256 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31. 8. 2008. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, když do dnešního dne uhradil na svůj dluh toliko částku 1 712 Kč. Dluží tak na jistině částku 6 990,57 Kč a na poplatku částku 4 865,43 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 27. 5. 2007 smlouvu o půjčce č. [hodnota]. Na jejím základě poskytl žalovanému částku 7 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 4 872 Kč, a celkovou částku pak v 53 týdenních splátkách po 224 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 6. 2008. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, když do dnešního dne uhradil na svůj dluh toliko částku 4 205 Kč. Dluží tak na jistině částku 4 520,64 Kč a na poplatku částku 3 146 Kč. Žalovaný dluh neuhradil i přes předžalobní upomínku, kterou mu zaslala žalobkyně po postoupení pohledávky.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. V dané věci má soud ze žalobkyní předložených listin, a to zejména ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný dne 26. 8. 2007 uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně půjčil žalovanému v hotovosti částku 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit a zaplatit žalobkyni i poplatek bez bližší specifikace ve výši 5 568 Kč, a to za celou dobu trvání smlouvy , to vše v 53 týdenních splátkách ve výši 256 Kč s tím, že poslední splátka bude splatná dne 31. 8. 2008. Žalovaný však uhradil pouze částku 1 712 Kč. Ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný dne 27. 5. 2007 uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně půjčil žalovanému v hotovosti částku 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit a zaplatit žalobkyni i poplatek bez bližší specifikace ve výši 4 872 Kč, a to za celou dobu trvání smlouvy, to vše v 53 týdenních splátkách ve výši 224 Kč s tím, že poslední splátka bude splatná dne 1. 6. 2008. Žalovaný však uhradil pouze částku 4 205 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k zaplacení zbývající části dluhu předžalobní upomínkou ze dne 20. 8. 2024, která byla žalobkyní předložena včetně dokladu o odeslání.

4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se nejprve zabýval platností smluv o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci nebyl dle předložených smluv o půjčce sjednán smluvní úrok, ale pouze souhrnný poplatek, který ovšem byl sjednán ve výši, která představovala u smlouvy ze dne 26. 8. 2007 69,60 % jistiny a u smlouvy ze dne 27. 5. 2007 taktéž až 69,60 % jistiny. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

6. Jak již bylo výše uvedeno, smlouvou o půjčce ze dne 26. 8. 2007 byla smluvními stranami sjednána povinnost dlužníka uhradit současně s půjčkou poplatek ve výši 69,60 % jistiny a poplatek byl vyčíslen pevnou částku za dobu trvání smlouvy ve výši 5 568 Kč. Pro porovnání lze uvést, že obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období srpen 2007 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 12,53 % ročně, tedy dlužník byl povinen uhradit věřiteli navíc pětinásobek obvyklé hodnoty. Smlouvou o půjčce ze dne 27. 5. 2007 byla smluvními stranami sjednána povinnost dlužníka uhradit současně s půjčkou poplatek ve výši 69,60 % jistiny a poplatek byl vyčíslen pevnou částku za dobu trvání smlouvy ve výši 4 865,43 Kč. Pro porovnání lze uvést, že obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období květen 2007 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 11,81 % ročně, tedy dlužník byl povinen uhradit věřiteli navíc více jak pětinásobek obvyklé hodnoty. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé na každé je třeba pohlížet v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil celkový poplatek bez bližší specifikace, i když administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ve smlouvě zakotvené poplatky ve výši 69,90 % jistiny neodpovídají ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty, prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsané poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek, když existuje běžný způsob bezhotovostního plnění, soud považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů žalobkyně, jde tedy o skryté úroky z úvěru. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z úvěru činí 69,90 % ročně, což značí zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tato musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o půjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných poplatků (tj. skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatné jsou celé smlouvy o půjčce. Jejich ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smluv o půjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 451 odst. 2 obč. zák. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému v hotovosti částku 8 000 Kč, žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky celkem částku 1 712 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 6 288 Kč. Dále vyplatil právní předchůdce žalobkyně i částku 7 000 Kč, na kterou uhradil žalovaný 4 205 Kč, pak je důvodný nárok žalobkyně pouze do 2 795 Kč. Tyto byly žalobkyni přiznány výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 517 odst. 2 obč. zák.), když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. (to vše v souladu s ust. § 3028 odst. 3 o. z.). Ve zbývající části, tedy co do celkové částky 10 440 Kč s příslušenstvím byl nárok žalobkyně výrokem II. zamítnut. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému, kterému vzniklo právo na jejich náhradu dle poměrného úspěchu ve věci, žádné náklady řízení nevznikly.